Českobratrská církev evangelická, která je druhou největší
křesťanskou církví v ČR, je první sjednocenou církví ve střední Evropě.
Její kořeny sahají do české reformace, která začala o sto let dříve než
reformace světová, reprezentovaná Martinem Lutherem a Janem Kalvínem.
Počátky reformního hnutí v Českém království spadají do konce 14.
století. Mocně je rozvinul začátkem 15. století profesor Karlovy
university (v roce 1409 i její rektor) a kazatel v Betlémské kapli Mistr
Jan Hus. Když byl v roce 1415 tehdejšími církevními představiteli
nespravedlivě odsouzen a vydán k upálení, došlo v Českém království k
bouřím a reformní hnutí se dalo do pohybu. Z radikálních husitských
kruhů se v druhé polovině 15. století oddělila skupina, známá jako
Jednota českých bratří či Jednota bratrská, ovlivněná zejména učením
Petra Chelčického. Z nebezpečí stát se uzavřenou sektou se vymanila
koncem 15. století, když se jejím vůdčím představitelem stal B. Lukáš
Pražský, který výslovně navazoval na táborského duchovního vůdce
Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. Významným dílem Jednoty bratrské byl
překlad Bible z původních jazyků, vydaný v šesti svazcích v letech
1579-1593 v bratrské tiskárně v Kralicích na Moravě, známý jako Bible
kralická. Jednota bratrská představuje vpravdě vrchol české reformace.
Po
nešťastné bitvě na Bílé Hoře následovala v českých zemích tuhá
protireformace. Totální zákaz jakékoliv nekatolické církve znamenal
velkou pohromu pro obyvatelstvo, které bylo velkou většinou
protestantské. Zákaz vypudil ze země řadu osobností, mezi nimi také
vzdělaného theologa, humanistického filosofa a evropsky proslulého
reformátora školství Jana Amosa Komenského, který se pak v cizině stal
posledním biskupem Jednoty bratrské. Těžké období náboženské nesvobody
trvalo 160 let. Mnozí z těch, kdo v českých zemích zůstali, podlehli
nátlaku. Kdo chtěli dál zůstat věrni své evangelické víře, mohli tak
činit jen tajně. V případě prozrazení následovaly těžké tresty, mučení i
trest smrti. Teprve císař Josef II. vydáním Tolerančního patentu 13.
října 1781 umožnil znovu veřejně se znát k evangelictví. Přihlásilo se
přes rozličné překážky na 70 000 lidí velkou většinou z vesnic a samot.
Nemohli se však vrátit k vyznání svých husitských a bratrských předků.
Povolena byla jen vyznání světové reformace, luterské (augšpurské) nebo
kalvínské (reformované). Toleranční patent nedával evangelíkům plnou
svobodu, byli pouze snášeni s řadou omezení a pod dohledem
římsko-katolických kněží.
Teprve po
vydání Císařského patentu v dubnu roku 1861 dosáhly evangelické církve v
českých zemích právního uznání a mohly stavět kostely i s věží, vydávat
církevní tisk, pracovat v oborech sociálních a výchovných, zakládat
sbory i ve městech a navazovat zahraniční kontakty, které jim pomáhaly
překonávat izolaci. Touha po spojení českých a moravských sborů obou
vyznání se silně ozývala už v roce 1848 a zaznívala až do konce 1.
světové války. Avšak teprve skončení této války a vznik samostatné ČSR
poskytly možnost spojení prosadit. Na generálním sněmu obou církvi,
konaném 17.-18.12.1918 v Praze, se spojily v jednu a přijaly název
Českobratrská církev evangelická (ČCE).
ČCE se
spravuje podle zásad presbyterně – synodních. Základní jednotkou je
místní – farní sbor, který má podle potřeby i několik kazatelských
stanic. Sbor si volbou povolává svého kazatele a ze svého středu volí
osvědčené členy (muže i ženy) za presbytery či starší, kteří společně s
kazatelem sbor spra-vují jako jeho staršovstvo. Sbory jsou rozděleny do
14 seniorátů, které jsou spravovány seniorátními (čtyřčlennými,
výjimečně šestičlennými) výbory, volenými ve shromáždění seniorátu
(konventu) zástupci všech sborů seniorátu. Seniorátními konventy volení
poslanci (rovným dílem z kazatelů a presbyterů), senioři a seniorátní
kurátoři, členové synodní rady a zástupci Evangelické theologické
fakulty tvoří nejvyšší zákonodárné a řídící shromáždění – synod. Synod
rozhoduje svým usnesením o celocírkevních záležitostech (o zásadních
otázkách dvoutřetinovou většinou) a volí i nejvyšší šestičlenný správní
orgán – synodní radu – se sídlem v Praze. K plnění úkolů zřizuje synodní
rada ústřední církevní kancelář, kterou řídí vedoucí tajemník, potvrzený
synodem.
Všechny správní orgány jsou voleny na šest let a ve všech (kromě
staršovstva farního sboru) je paritní zastoupení kazatelů a presbyterů.
Představiteli na všech třech stupních jsou vždy jeden theolog a jeden
laik: ve sboru je to kazatel a kurátor (presbyter staršovstvem zvolený
na celé funkční období), v seniorátu senior (sídlo seniorátu je vždy ve
sboru, kde je zvolený senior farářem) a seniorátní kurátor, pro celou
církev synodní senior a synodní kurátor. Funkce presbyterů je čestná,
bezplatná. Funkce, které vykonávají kazatelé, jsou v seniorátním výboru
a synodní radě vedle jejich úvazku sborového. Jen synodní senior a
duchovenští tajemníci ústřední kanceláře (stejně jako její laičtí
zaměstnanci) jsou plnočasově v celocírkevní službě, synodní kurátor a
jeho náměstkové na částečný pracovní úvazek.
ČCE má také velmi rozsáhlou ekumenickou spolupráci a je zapojená do celé
řady mezinárodních církevních svazů (Světová rada církví /WCC/,
Konference evropských církví /KEK/, Světový reformo-vaný svaz /WARC/,
Světový luterský svaz a další).