HISTORIE

           Ačkoli strměšská evangelická modlitebna byla postavena již v roce 1788, nestaly se Strměchy sídlem farního sboru záhy po tolerančním patentu, ale zhruba až o 90 let později. Do té doby patřila oblast pozdějšího strměšského sboru k evangelickému sboru v Moravči, byť od roku 1787 byla do jisté míry samosprávná.

           Problémy s přihlašováním způsobily, že po prvních dvou letech od vydání tolerančního patentu bylo v strměšském obvodu (do něhož se počítaly i některé obce, které se později staly součástí sboru v Opatově nebo v Humpolci) celkem pouze 192 osob přihlášených k helvetskému vyznání. Jen ve spojení s přihlášenými v obvodu moravečském, mohl být vytvořen společný sbor se sídlem v Moravči. První moravečský evangelický farář Jan Szalatnay, původem z Miškolce v Maďarsku, se hned na začátku své působnosti ve sboru pokusil konat bohoslužby střídavě, jednu neděli v Moravči a druhou ve Strměchách. Tak se ve Strměchách již 28. března 1784 konaly v čistě vymetené stodole sedláka Šimona Vaverky č. 4 první evangelické bohoslužby. Leč státní úřady záhy zasáhly a zakázaly konat bohoslužby ještě na jiném místě než v sídle sboru jako porušení ustanovení tolerančního patentu. Teprve za další čtyři léta mohl Szalatnay bohoslužby ve Strměchách obnovit. Do roku 1787 vzrostl ve strměšském obvodu počet úředně uznaných členů na 496, čímž se velmi přiblížil číslu (500 členů) stanovenému pro vznik samostatného sboru, a Szalatnayovi se podařilo získat souhlas českého gubernia ke zřízení filiálního sboru ve Strměchách. Strměšští se neprodleně pustili do stavby modlitebny. Do roku byl "hrám Páně" odpovídající tolerančnímu patentu „bez cizí pomoci“ postaven. V listopadu 1788 byl slavnostně posvěcen. V tomtéž roce postavili také školu a za modlitebnou zřídili vlastní hřbitov.

           Filiálním sborem byly Strměchy až do roku 1869. Ještě než dostali souhlas pro zřízení samomat-ného farního sboru, snažili se, aby jejich sbor byl schopný dobrého chodu. V roce 1867 postavili novou školní budovu. V následujícím roce koupili uprostřed obce usedlost čp. 13 s polnostmi. Usedlost zbořili a na jejím místě pak postavili faru – na pěkném, ale velmi vlhkém místě.

           Dne 9. ledna 1869 dala Cís.král. vrchní církevní rada ve Vídni písemný souhlas ke zřízení samostatného farního sboru evangelické církve h.v. /= helvetského vyznání/ ve Strměchách. Sbor vytvořily obce: Strměchy, Zachotín, Sedliště, Žirov, Dehtáře, Onšovice, Střítež /pod Křemešníkem/, Svépravice, Hojkovy, Olešná, Rynárec, Pavlov, Proseč pod Křemešníkem, Nemojov, Radňov, Jelcovy Lhotky, Hodějovice, Útěchovičky, Sázava, Plevnice, Čejkov, Trsov, Janovice, Buková a Bělá. Není jmenován Pelhřimov, ač z pozdějších dokladů je jasné, že patřil do péče strměšského sboru. Nejspíš v době vzniku farního sboru ve Strměchách nebyl ještě v Pelhřimově žádný evangelík h.v. Sbor čítal celkem 585 členů v 172 rodinách, z čehož přímo ve Strměchách žilo 154 členů v 37 rodinách. Prvním kurátorem samostatného sboru byl Matěj Světnička, mlynář ze Stříteže čp.20.

           Prvním farářem samostatného strměšského farního sboru se stal Pavel Jelen (nar. 22. 5. 1840 v Borové u Poličky). Nastoupil v dubnu 1871 a působil ve Strměchách až do své smrti 22. srpna 1925. Farář Jelen byl učený muž, v mladších letech literárně činný. Byl přísně dbalý zásad helvetského vyznání a dovedl být až nepříjemně přímý. Neměl dost citu pro pietistickou zbožnost. To usnadnilo práci agitátorů pro pietisticky laděnou Svobodnou církev reformovanou, kteří se ve Strměchách objevili, takže získali některé členy sboru pro tuto církev a vytvořili zde koncem 19. století její kazatelskou stanici. K stému výročí tolerančního patentu (1881) se sbor pustil do velké opravy své modlitebny. Zvenku se změnila celkem málo (vybudován nový vchod směrem od obce a dva dosavadní z jiných stran zazděny). Zato uvnitř se změnila radikálně. Typické toleranční uspořádání bylo zcela odstraněno. Na severní kruchtě, která zůstala zachovaná, byly umístěny varhany.

           Po smrti faráře Pavla Jelena zůstal sbor dva roky neobsazen. Byl administrován z Moravče farářem Františkem Eliášem.

           V letech 1927 až 1932 byl strměšským farářem Vladimír Pokorný (nar. 6.3. 1897 v Brně). Pokorný ve spolupráci se staršovstvem rozvinul sborovou práci. Za jeho působení také koupil sbor za dosluhující dosavadní varhany jiné, renovované školní varhany z učitelského ústavu v Soběslavi. Vlhká a studená fara působící farářské rodině zdravotní potíže, byla příčinou, že Pokorný, ač měl strměšský sbor rád, přijal v roce 1932 pozvání do Borové u Poličky a koncem srpna se tam s rodinou odstěhoval.
           Odchod faráře Pokorného způsobil sboru nemalé starosti. Malý, chudý sbor v zapadlém kraji, k tomu s nekvalitní farou, nemohl při nedostatku kazatelů s vysokoškolským vzděláním počítat s tím, že v dohledné době některého získá. Staršovstvo se rozhodlo pro provizorní řešení a povolalo za kazatele diakona Miroslava Zástěru (nar. 27.9.1891 v České Svratce), který nastoupil hned po odchodu faráře Pokorného. Diakon byl ovšem jen pomocný kazatel bez vysokoškolského vzdělání, proto nemohl být samostatným správcem sboru, nýbrž byl pouze pomocníkem administrátora ve sboru, do něhož byl povolán. V strměšském případě byl administrátorem zprvu opět moravečský farář Fr. Eliáš, od r. 1937 pak faráři z Opatova, Bohuslav Pospíšil (1937-8) a po něm Rudolf M. Šimša (1938-43). V době působení diakona Zástěry došlo ve sboru k úpravám na hřbitově, dílčím opravám na faře a velké opravě vnitřku modlitebny, avšak Zástěrovi se nepodařilo udržet sborový život na předcházející úrovni. Neshody s některými presbytery a s administrátorem R.M.Šimšou způsobily, že mu staršovstvo dalo v polovině roku 1943 výpověď.
           Novým farářem se od září 1943 stal Rostislav Nechuta (nar. 1.12.1916 v Boratíně na Ukrajině). Působil ve strměšském sboru 46 let. Zprvu sám, od roku 1961, když se oženil s vikářkou Evou, rodem Peroutkovou (nar. 24.12.1926 v Praze), spolu s ní. Nechutovi však neměli na starosti jen strměšský sbor, ale i humpolecký. Pro stále špatný stav strměšské fary se roku 1964 přestěhovali do Humpolce, odkud pak pečlivě i sbor strměšský spravovali. Přes těžké poměry, zanechali ve sboru dobrou stopu.
Když koncem roku 1989 odešli Nechutovi do důchodu, ujal se od začátku roku 1990 správy sboru farář ThDr. Zdeněk Soušek (nar. 23.8.1925 v Bučovicích u Brna). Strměšská fara byla v té době neobýva-telná. Soušek se přistěhoval do Pelhřimova, kde jeho rodina koupila chalupu, jako ´čerstvý´ důchodce v polovině roku 1989. Maje kde bydlet, dal se reaktivovat. Podařilo se mu získat od Městské rady pro sbor velmi sešlý dům ve vnitřním městě (v Růžové ulici 82), který byl přestavěn ve sborový dům s modlitebnou, kanceláří, presbyternou, sbor.kuchyňkou a bytem pro kazatele. Slavnostně byl otevřen 30. května 1993 a nazván jménem významného pelhřimovského rodáka, duchovního představitele táborského bratrstva Mikuláše Biskupce z Pelhřimova.

S pádem totalitního režimu v listopadu 1989 se dostavilo oživení ve sboru, které ještě umocňovala živá účast 5 angolských evangelických studentů pelhřimovské průmyslovky. V roce 1994 resignoval Soušek na funkci správce sboru. Staršovstvem byl povolán a novým kazatelem se od 1. září 1994 stal Mgr. Michael Hána (nar. 9.1.1956 ve Zlíně).

V roce 1910 byla v Pelhřimově zřízená kazatelská stanice strměšského sboru. Ač se v toleranční době v Pelhřimově nepřihlásil nikdo k evangelické církvi, bydlela tam začátkem 20. století zhruba pětina členů strměšského sboru. Bylo to způsobeno zejména tím, že se evangelíci z okolních vesnic, jsouce zrovnoprávněni Císařským dekretem z r. 1861, stěhovali do města. Na zřízení kazatelské stanice neměli však zájem jen evangelíci z města, ale i z blízkých vsí v okolí, jak ze strměšského, tak z moravečského sboru (Pelhřimov leží totiž na hranici mezi oběma), odkud tam měli blíže než do sídla sboru.
           Bohoslužebná shromáždění bývala v pelhřimovské kazatelské stanici zpravidla dvakrát v měsíci. Konala se v rozličných budovách, protože kazatelská stanice neměla vlastní příbytek, ač o něj usilovala. Až v roce 1930 byl koupen domek v Tylově ulici (čp.20/II), který nutně potřeboval přestavbu. Leč hospodářská krize způsobila, že nejen nebyly peníze na přestavbu, ale ani na splátky hypotečního dluhu (který byl učiněn k jeho koupi), takže domek musel být koncem třicátých let opět prodán. Když v roce 1954 koupila kazatelská stanice od židovských obcí bývalou synagogu a rabínský dům, znemožnila ji státní správa je používat. V roce 1973 se podařilo koupit od Technických služeb zadní část budovy v ulici Příkopy čp. 205, kde si zřídili modlitebnu, kterou užívali až do května 1993. Zároveň s novou modlitebnou začali v Pelhřimově každonedělní bohoslužebná shromáždění. Budovu ovšem užívali jako vlastní jen do roku 1990.
           Koupili ji sice řádně i s pozemkem, leč od nepravého majitele. V restituci po pádu komunismu musela být vrácena původnímu majiteli, který bydlel v Německu. Teprve budovu získanou v roce 1991 v Růžové ulici čp. 82 mohla kazatelská stanice přestavět na sborový dům, který používá dodnes.

           Vzhledem k tomu, že v současné době žije v přímo ve městě více než 60% členů sboru, zatímco počet evangelíků ve Strměchách se velice zmenšil, rozhodlo sborové shromáždění v roce 2005, aby sbor měl dvě rovnocenná centra, Strměchy a Pelhřimov, z nichž však sídelní bude Pelhřimov. Aby se z názvu sboru neztratilo jméno původního sídla, byl usnesen název sboru: Pelhřimov-Strměchy.