KÁZÁNÍ- archiv

Kázání 24.8.2014 (Kázání br. ThDr. Souška)
Kázání 21.4.2014 (Kázání profesora Pavla Říčana)
Kázání 4.11.2012
Kázání 21.10.2012
Kázání 30.9.2012
Kázání 16.9.2012
Kázání 9.9.2012
Kázání 2012
Kázání na text: Lukáš 10,46-52
Kázání na text: Lukáš 16,9-18
Kázání na text: Lukáš 13,1-5
Kázání na text: Lukáš 10,38-42
Kázání na text: Daniel 1, zvláště 8-9

Kázání na text: Filipským 3,12-14
Kázání na text: Amos 8,11 - 12
Kázání na text: Římanům 12,1 a Žalm 100,3-5

Kázání na text: Matouš 8,21-22
Kázání na text: Matouš 8,19-20
Kázání na text: Židům 4,14-16
Kázání na text: Matouš 25,31-46
Kázání na text: Marek 6,6b-13
Kázání na text: Jakub 5.7-9
Pelhřimov 27.6.2010 Mt 18,20
text Galatským 6,7b
Ezechiel 37, 1-14
Neděle 17.1.2010
Novoroční kázání 1.1.2010

Kázání na text: Marek 10,46-52

Slepec sedící u cesty. Jmenuje se Bartimeus, povoláním žebrák. Kdo byl tehdy slepý, neměl mnoho jiných možností než žebrat. A teď přichází Ježíš. A ten slepec se chová tak, co se na veřejnosti dělat nemá: křičí, je nadmíru hlučný, vzbuzuje nepříjemný rozruch: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (48b)
A právě proto, že nemá na veřejnosti takto křičet, vzbuzovat takové pozdvižení, je ten křičící ostře kárán. „Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel.“ (48a)
Na to se Ježíš zastavil. Tam, kde jiní slyší jen nepříjemný křik, on postřehne něco jiného – on v tom zaslechne výkřik naděje, která nyní tuší jedinečnou šanci.
Čas od času se také setkáváme s lidmi, kteří se nedají uchlácholit a uklidnit, a kteří nám jdou svým zoufalým neklidem na nervy. Potom ale pozor! Ten neklid, který nás ruší, může být křikem naděje. Z křičící nouze se může stát křičící víra – projev naděje! Možná jsme už sami také takovou v krizi pramenící víru poznali – když jsme byli v koncích a bylo nám úzko. Jenže když to nejhorší pomine, velmi snadno na to zapomeneme. A jdeme pak sami jakoby slepí kolem lidí, kteří hlasitě či tiše „křičí“.
A tak tedy pozor! Nejsou v tom příběhu slepými vlastně ti, kteří mají sice tělesný zrak v naprostém pořádku, ale rozčilují se nad tím, že ten slepec hlasitě volá? Nejsou slepými především ti, kteří v tom volání slepého muže nevidí zárodek naděje či víry? A nejsou slepí i v tom, že nevidí Ježíše, který s tím něco může udělat?! Nejsme i my nejednou takto zaslepení, protože nevidíme víru a naději těch, se kterými žijeme? Pak i nám nezbývá než prosit: „Rabbuni, Pane, ať vidím!“ (51b)
V okamžiku, kdy se Ježíš zastaví a poroučí: „Zavolejte ho!“ (49a), v té chvíli se z těch, kteří předtím nadávali a „umravňovali“, z těch napomínajících se stávají Ježíšovi poslové. „I zavolali toho slepého a řekli mu: Vzchop se, vstaň, volá tě!“ (49b) Ježíš tím svým postojem ke slepému mění nakonec i postoj svých učedníků. A důležité je, že oni na to vlastně sami přistupují. Z těch, kteří se pohoršovali a vyjadřovali nespokojenost, jsou rázem ti, kteří po- vzbuzují. A v tom můžeme vidět jejich poslušnost Ježíše. Tato proměna ze lhostejnosti k ochotě a schopnosti pro druhého něco udělat – povzbudit a pozvat – tato proměna má být projevem i naší poslušnosti Ježíšova slova. Když se třeba zase setkáme s člověkem, kterého zrovna nemusíme, jde nám na nervy a naše reakce na něj je – mrzutost a otrávenost . Ale když si teď vzpomeneme na ten dnešní příběh, podnítí nás také k té nečekané změně. To není ostuda, když nevrlý a nevlídný tón proměníme ve vlídnost a přívětivost. Tohle právě od nás Ježíš očekává – to je ta pravá poslušnost! Přece i ten, který nás rozčiluje, patří k těm, které Ježíš také volá. Tomuto volání nemáme překážet a stavět se do cesty. Náš postoj má být i beze slov jasný a jednoznačný. V duchu onoho: Vzchop se, vstaň – volá tě; Ježíš tě volá!
Slepec na to odhazuje svůj plášť. Takto a trochu ještě nejistě a klopýtavě jde vstříc hlasu, který se ho ptá: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ (51) Nic jiného než navrácení zraku. To, po čem tak toužil, se také stane. A vzápětí slyší: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ (52a)
Toto Ježíšovo slovo je projevem té nejcitlivější vlídnosti. Toho slepého uzdravil Ježíš, ni- koliv víra toho slepého. Víra slepce dokázala jen volat, křičet. Za to je teď Bartimeus ovšem chválen, to Ježíš vyzdvihuje. Kdyby nekřičel a neprojevil tak naději, kterou do Ježíše vložil, přešel by možná Ježíš kolem, aniž by si nebohého Bartimea všimnul. Ježíš mu vlastně připi- suje cele zásluhu na tom, že vidí. Že se stal ten zázrak. Jakoby si sám pomohl. Ježíš staví do popředí postoj slepého muže a naopak to rozhodující, že to byl on, kdo ho zachránil, upo- zaďuje. Rozhodující je však to, zda člověk věří v Ježíšovu moc. Rozhodující je to, zda člověk věří, že skrze Ježíše jedná sám Bůh, který pomáhá a zachraňuje.
„Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“ (52b) Předtím byl slepec u cesty, vyhoštěný ze společenství. Ale teď je „na cestě“, jako člověk, který do společenství druhých lidí patří. Patří k těm, kteří vidí – sám také vidoucí. Vidí lidi a svět ve světle, které mu daroval Ježíš sám. A proto šel tou cestou za ním, proto ho následuje.
Ten dnešní příběh nás vede k tomu, abychom i my viděli druhé lidi a celý tento svět nově – ve světle toho, který je sám světlem (Jan 8,12). A abychom se sami stávali světlem. Světlem, které je dosvědčováno slovy a zároveň přívětivostí a vlídností. V duchu onoho: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ (49)
Amen

Kázání na text: Marek 16,9-18

V tomto dodatku k Markovu evangeliu je jakýsi sumář, souhrnná zpráva o různých zjeveních vzkříšeného Krista. Shrnutí těch nejdůležitějších velikonočních událostí. Na to podstatné se dnes v tom svědectví zaměříme.
Myslím, že jsou důležité dvě věci: Předně – je nápadné, že se vzkříšený Kristus nezjevuje svým odpůrcům. Událost vzkříšení není nějaké divadélko či velkolepá podívaná pro nezúčastněné diváky. Vzkříšení znamená nové pověření a nový pokyn ke službě těm, kteří se už dříve pro službu evangeliu rozhodli. Proto se vzkříšený Kristus neukazuje ani členům synedria, ani Jidášovi nebo Pilátovi.
A dále – u zjevování Vzkříšeného není ani náznak soudu či dokonce pomsty. Ježíš nevstává z hrobu proto, aby se mstil a svým odpůrcům to teď „ukázal“, aby jim to zlé splatil
i s úroky. Vzkříšený Kristus se vůči svým odpůrcům nestaví jako soudce a mstitel. Definitivně se dokázal vyrovnat s tím, co se stalo a zcela se zaměřuje k tomu, co bude. Orientuje se na novou budoucnost. To staré, špatné a zlé opravdu pominulo, je odbyto, vyřízeno (srov. 2 K 5,17). <br />
Na velikonočním zjevování je podstatný onen příklon k nové budoucnosti. Učedníci, kteří jsou zcela malomyslní a bez víry, rezignovaní a zastrašení prožijí velikou proměnu. Právě jim,
kteří žijí ještě pod dojmem velkopátečního zhroucení, v přesvědčení, že s Ježíšem všecko skončilo, právě jim je svěřen nový úkol a nové pověření: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (16,15)
Viděno z perspektivy tohoto velkého, smělého pověření rozumíme netrpělivosti Vzkříšeného – vždyť jeho učedníci reagují jen velmi pomalu. „Káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.“ (srov. 16,14) Ježíšovo kárání není rozhořčené či uražené – je smutné. Vždyť to minulé je překonáno a nemá budoucnost – stalo se tak díky Božímu činu vzkříšení. Ježíš nyní touží, aby se to dobré dílo začalo prosazovat. Jenže jeho učedníci pochybují a jsou nechápaví. Nedivme se, že je z toho Ježíš nesvůj, že ho to mrzí.
Ono váhání a pochybnosti učedníků jsou nám, myslím, důvěrně známé. Vzkříšení Ježíše Krista je a zůstává něčím, s čím máme problémy, co našemu chápání dělá obtíže. Je to něco,
co nemá obdobu, paralelu, analogii. To, že Ježíš vzkřísil Jairovu dceru (srov. Mk 5,35-43) nebo Lazara (srov. J 11,1-46), to není totéž, co vzkříšení Kristovo. V případě vzkříšení dcery
Jairovy a Lazara šlo o znovuoživení, vrácení do pozemské existence. O Velikonocích se však stalo něco jiného – ne vrácení do starého pozemského života, ale nová existence, život nového věku, život věčný. Tato nová existence, která nemá obdobu, je v našem textu naznačena onou poznámkou: „Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich cestou, když šli na venkov.“ (16,12) Vzkříšený Pán není podle toho vázán na určité místo, čas ani na určitou podobu. To pak naplno vypoví událost nanebevstoupení a událost svatodušní.
Jenže – jak těžké je to všechno pochopit! Chápali bychom, kdyby se řeklo, že Ježíš a jeho
poselství žije dál v jeho stoupencích. Jenže evangelia dosvědčují až zarputile a zcela shodně, že tak to není! Vždyť učedníci byli hluboce zklamáni, zoufalí, bez naděje. Mysleli si, že je všemu konec. Se vzkříšením ukřižovaného Ježíše nepočítali a byli pak událostmi velmi překvapeni. Dalo to práci, než byla překonána ty jejich rozmanitá váhání, otázky a pochybnosti a než se dali znovu pověřit a získat pro nové úkoly. K tomu bylo třeba, aby se Vzkříšený
zjevoval vícekrát.<br />
Zjevováním Vzkříšeného začalo něco, co se nedá odvodit ani z minulosti, ani z ničeho, co už dobře známe. Vysvětlení a naplnění toho všeho je možné jen v budoucnosti. V budoucnosti, kterou Ježíš v době svého života zvěstoval a mluvil o ní jako o přicházejícím královstvím Božím. A tam už smrti nebude, a Bůh bude všecko ve všem (srov. l K 15,26.28).
K této budoucnosti je vztažena veškerá aktivita, ke které Ježíš své učedníky znovu povolává. Po učednících přišli jiní. Evangelium o Boží přicházející budoucnosti je jako štafeta – předává se z generaci na generaci. Předává se dál navzdory tomu, že toto evangelium ve světě
také naráží na odpor a nepřátelství. Tato štafeta jde dějinami a všude tam, kam se dostane,
proměňuje svět, proměňuje lidi. A má co říci, má dosah pro celé stvoření.
Tato štafeta jde dál navzdory katastrofám a tragédiím a také navzdory naší vlažnosti, lhostejnosti a navzdory našemu selhávání. Začalo to tehdy o Velikonocích a cílem je Boží
království. Tak běží evangelium tímto světem. A je to síla a moc. „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (16,17-18)<br />
Budou vyhánět démony – co to je a co to znamená? Démon je síla či moc, která člověka ovládá. Démon je zlo v nás i kolem nás. Tohle není svět pohádek – to je přece svět, ve kterém žijeme. Zlo je třeba nejprve odhalit, pojmenovat, ukázat na něj a přiklonit se pak k dobru. Vzkříšený nám říká: Vy to můžete, v mém jménu můžete zlo a zlé poznat a také přemáhat!
A budete mluvit novými jazyky. Když jde o svědectví víry, tak nám to mluvení novými
jazyky moc nejde – nedovedeme to říci nově a svěže, v co vlastně věříme. Někdy dokonce
sklouzáváme až do nudnému moralismu. Vzkříšený však přece říká: V mém jménu budete mluvit nově a mocně – vaše slova budou mít sílu – a to bude to pravé svědectví.
A v mém jménu můžete dělat i nebezpečné věci a oproti nadání se vám nic nestane.
Nejde o nějaký exhibicionismus, pověru a kouzla, ale o dosvědčení moci Vzkříšeného.<br />
Proto budete v mém jménu léčit a uzdravovat choré – opět žádné šarlatánství, ale na znamení toho, že Kristus je život a vzkříšení.
Všechno záleží na tom, abychom to, co děláme, činili v jeho jménu. Ve jménu Kristově – to není projev rezignace. Bůh v Kristu nám dal přece to nejpádnější svědectví o tom, že
se ani nás nevzdal a že v jeho zájmu je i celý tento svět. Smíme žít tou základní důvěrou,že Boží záměry s námi a se světem jsou ty nejlepší, a že se „vyplatí“ svěřit svůj život tomuto
Pánu – dát se jím vyslat a být zvěstovateli věcí nadějných. A živými svědky o mocia štědrosti Vzkříšeného.<br />
Amen

Kázání na text: Lukáš 13,1-5

Jsou neštěstí a tragédie Božím trestem? Je souvislost mezi vírou a trestem, hříchem a Božím soudem? Jsou lidé, které neštěstí zasáhlo většími hříšníky než ti, kteří mu třeba jen o vlásek unikli? Proč jedni zahynuli a druzí se zachránili?
Tyto otázky byly aktuální v době Ježíšově a jsou aktuální i dnes. A není snadné na ně zodpovědně a moudře odpovědět.
Mnoho lidí vidí za lidským neštěstím trestajícího Boha. Stane se někde velké neštěstí - zaviněné člověkem či způsobené živly - a už někteří volají: Boží trest!
Za Ježíšem jednou přišli také se špatnými, ba otřesnými událostmi. Strůjcem té tragédie nebyl nikdo jiný než římský místodržící v Palestině Pilát. Neváhal použít těch nejtvrdších prostředků. Máme o tom doklady i v mimobiblické literatuře. Podle zprávy historika Flavia Josefa se však Pilátovi stala krutost osudnou. Jeho násilné činy ho v r. 36 připravily o úřad. Rozkázal popravit několik samaritánských předáků za úplně nevinnou věc. Samařané však podali stížnost u místodržícího syrské provincie a brzy na to byl Pilát sesazen. Byl odvolán do Říma, kde jeho stopa končí.
S čím tedy přišli za Ježíšem ti poslové hrozivých a hrozných zpráv? Týkalo se to jeruza- lénského chrámu, kam přicházeli zbožní poutníci. Byla mezi nimi i skupina Galilejců. Pilát se Galileje obával jako střediska rebelů „zélótů“ – radikálních bojovníků za osvobození z říms- ké nadvlády. A tak tu skupinku s obavami sledoval – měl na to samozřejmě své lidi. Neskrývají ti Galilejci za náboženskými pohnutkami politické cíle a záměry? Nechystají zase nějaké spiknutí či vzpouru? Vzpourám je nejlépe předcházet. A tak se Pilát rozhodne udeřit jako první. V chrámu se obětovalo – poutníci si s sebou přiváděli obětní zvířata - např. berán- ky a ovce. Ta zvířata byla předepsaným způsobem poražena a kněží zachycovali krev, která podle předpisů nesměla ze zvířat zůstat. A právě v této chvíli vtrhli do chrámového nádvoří, kam nemohl vstoupit žádný pohan, Pilátovi vojáci. Galilejské poutníky přepadli a nemilo- srdně pobili. Krev Galilejců smísil Pilát s krví jejich zvířat (v. 1).
Židé o hrozném konci nešťastných poutníků hodně přemýšleli. Došli k závěru, že to byl Boží soud. A s tímto přesvědčením přišli k Ježíši. Galilejské neměli vůbec v lásce. Na Gali- leu se dívali jako na zem odpadlíků, kde se udržovaly pohanské zvyky. Možná, že v tom vyprávění je i výtky proti Ježíši, který si přece své učedníky vybral právě z tohoto podezře- lého území.
Co jim k tomu Ježíš řekne? A můžeme se také ptát, proč mu to vyprávějí? Nechtějí Ježíše varovat, aby do Jeruzaléma raději nechodil? Nebo ho chtějí vyprovokovat k činu? A nebyla to léčka?
Zdá se, že je však opravdu trápila především otázka viny. Čím se provinili ti zmasakrova- ní, když Bůh nejen jejich oběť nepřijal, ale dokonce dopustil, aby je během příprav k oběti stihla tak krutá smrt z rukou pohanů? Co Ježíš řekne, jak na tuto ožehavou otázku odpoví?
Ježíš odpoví a zdůrazní dvě věci. Jednak – ta otázka po vztahu viny a utrpení je oprávněná. Existuje souvislost mezi vinou a trestem, je nepopiratelná souvislost mezi určitými událostmi a vinou. Když řidič nedbá dopravních značek nebo když se před jízdou posílí alkoholem a zaviní vážnou dopravní nehodu, při které ublíží sobě i druhým, musí si zavinění a následky připsat jen sám sobě. A vůbec bych sem nezatahoval Pána Boha a jeho trestající tribunál. Jsou zde přece určitá pravidla a zákonisti, které nelze beztrestně překračovat. Nedbám-li jich, nemohu si stěžovat – vinu musím hledat jen sám u sebe. Existuje také hřích lhostejnosti, bezohlednosti, nedostatečné bdělosti, hřích neodpovědnosti, kdy pak následky nepostihnou jen provinilce, ale i ty vedle - spoluviníky, by i nevinné. Bible upozorňuje a varuje jasně: Mnohé neštěstí má kořeny v nějaké lehkovážnosti či zanedbání v minulosti.
To je to první, co Ježíš zdůrazňuje. Ale je tu i to druhé: To správné rozpoznání poničili a znetvořili tehdejší i pozdější farizeové, se kterými se Ježíš dostal do křížku (srov. Lukáš 12,1-3). Ti viděli v každém utrpení a neštěstí trest za osobní vinu. Toto Ježíš odmítá. Komu se neštěstí vyhnulo, není lepší; ten, kdo přežil, nemá právo dívat se na postižené jako na horší, než je sám. „Vy si myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (v.2n)
Neštěstí druhých nás nemá vést k planým a plytkým úvahám, kdo si to způsobil, proč to na něj přišlo a že je to spravedlivý Boží trest. Ano, Bůh také trestá, s hříchem si nelze zahrávat. Ale hřích sám odplácí - mzdou hříchu je smrt. Kdo s čím zachází, tím také schá- zí. Neštěstí druhých nás vede nikoli k povýšeným a sebejistým úvahám, ale k pokání. Kdo mluví o bolestech a ranách světa s povýšenou pýchou, na toho je namířeno přísné Ježíšovo slovo: Čím převyšujete ty domněle „potrestané“? Myslíte si, že hříšníci jsou jen ti druzí a vy nikoli? A nebo že vy jste na tom před Bohem přece o něco lépe? Nemylte se! Všem hrozí zkáza - čiňte pokání! Není záchrana pro nás, pro mne, pro svět – bez pokání!
Pán Ježíš odmítl farizejský myšlenkový systém odplaty. A nastolil zcela jinou: Ti ne- šťastníci netrpí kvůli vlastní vině, ale trpí pro druhé. Přinášejí „oběť“ pro nás. Ježíš nás chce odnaučit pátrat v minulosti nešťastných lidí a učí nás hledět na sebe. Příběh několika Ga- lilejců se bude opakovat znova a na všech, jestliže se nedáme varovat a odmítneme cestu pokání.
Ale nejde jen o lokální záležitost zmasakrovaných Galilejců na chrámovém nádvoří. I my vidíme kolem sebe mnoho varovných událostí. Pán Ježíš upozornil v této souvislos- ti ještě na jednu tragickou událost, která tehdy otřásla Jeruzalémem – na neštěstí s věží u rybníka Siloe. Za Piláta se tam stavěl vodovod. Pilát na to použil chrámové peníze. Při kopání došlo k sesunu půdy a hradební věž se zřítila. Pod troskami věže zahynulo osmnáct lidí. To nebyli jistě ti nejhorší lidé z města. Ti, kdo zůstali naživu, nebyli lepší.
To, co se děje ve světě, má být pro nás výstrahou. Pochopit čas ne jako Boží odměnu za naši bezúhonnost, ale jako poslední příležitost, poslední lhůtu. Ohrožení a hrozby jsou veliké. Ale není to nějaký neměnný osud. Budoucnost je otevřená – ale jen vnitřní obnovou a proměnnou. Lacinější do nikdy nebylo a nebude. Nečekejme bláhově nic z té či oné strany. Tak lehce nelze vyjít z toho, co jsme si nadrobili. Východisko je jen ve vnitřní pro- měně a obnově. Říkáme tomu pokání. Jiná, lacinější cesta ke skutečné obnově země, společnosti a světa není.
Amen

Kázání na text: Lukáš 10,38-42

Ten příběh je velmi známý, je názorný a dobře se pamatuje. Dvě ženy tady figurují – Marie a Marta. Staly se typy, modely žen. Jakoby představovaly dvě základní možnosti počínání: Marta – žena praktická, úslužná, dobrá hospodyně, starostlivá a pozorná hostitelka. Marie – žena přemýšlivá, intelektuálka se sklonem k rozjímání (kontemplaci). Tak se to často vykládalo.
Ten oddíl je však konkrétním příběhem – není to symbolické podobenství. Jde v něm o konkrétní setkání. Setkání s Ježíšem – Marie a Marta se setkávají s Ježíšem. Centrální postavou je zde Ježíš.
Lukáš už zde a pak v dalších kapitolách mluví o Ježíšově poslední cestě – cestě do Jeruza- léma (srov. 9,51). Na Ježíšova slova a činy už tady padá stín kříže. Je to vážná situace – jde o poslední příležitost a šanci – pro Ježíše, ale také pro člověka, který se s ním setkává. Jde o ukrácenost času; v tom je ta naléhavost – Ježíš přináší poselství o Božím království, s ním to Království začíná a zároveň jde o to, kdo mu ještě uvěří, kdo ho přijme.
Je nepopiratelné, že lépe z těch dvou žen je Ježíšem hodnoceno Mariino počínání. „Marie volila dobře, vybrala si to, oč nepřijde.“ (42b) – Martu tedy Ježíš kárá či plísní? Často se to tak vykládalo. Ale je to správný výklad? Jistě – Ježíš konání Marty kritizuje – vede ji k poznání, že horlivost a píle, námaha a pečlivost nejsou vždy tím pravým ořechovým. Tvrdím však, že Ježíš Martu nekritizuje pro její praktickou lásku, pro její aktivitu, pro její službu. Za to se nemusí a nemá stydět, mít špatně svědomí, pocit viny. Ono je při čtení tohoto oddílu velmi lákavé, že se ztotožníme s Marií a budeme se nad Martou natřásat – my jsme ti, které Ježíš chválí – pokročilí, duchovní křesťané. Snadno opovrhneme a rádi přenecháme tzv. nižší služby v církvi a ve sboru těm druhým. Jenže takto to Ježíš rozhodně nemyslel, když Martě důrazně, ale s láskou domlouvá.
Jde o toto poznání: Když Ježíš vstupuje do našeho života, nejde v prvé řadě o to, co my uděláme pro něho. Podstatné je přijmout, dát se Ježíšem obdarovat, ztišit se a zmlknout, usednout k jeho nohám a u něho se učit. Jde o to, co on činí pro nás. Nepřichází, abychom mu sloužili, ale aby on sloužil nám. To, co my můžeme dát jemu, je nesrovnatelné a nesouměři- telné s tím, co on sám dává. To první je v setkání s Ježíšem přijmout: jeho lásku, odpuštění, milost, spasení.
Jde o to jedno potřebné. To je to, nač se soustředila a zaměřila Marie. Být Ježíšovým učedníkem znamená nejprve „nic nedělat“ – všecko odložit, posadit se, udělat si čas a na- slouchat jeho slovu. To je základ a grunt. Myslet si, že se bez toho obejdu, že budu „anonym- ním“ křesťanem bez naslouchání Ježíši, jeho slovům, je velký omyl a iluze. – Na druhé straně je ovšem také pokušení těch pečlivých, starostlivých a obětavých, pokušení „workoholiků“: dívat se skrz prsty na ty, kteří jakoby nic nedělají, protože „jen“ přemýšlí, uvažují, pracují intelektuálně. Církev Kristova má na prvním místě Kristovo slovo. Kristovo slovo a naše sly-šení – na tom všechno záleží. Z toho všechno vyvěrá. To je to jedno potřebné.
Nebo to řekněme ještě takto: Když dostaneme vzácnou návštěvu, když nás navštíví naši milí, uděláme všechno pro to, aby se u nás cítili dobře. Zvláště ženy toto velmi dobře dovedou, mají pro to cit (buňky, anténu). Uklidí, nakoupí, navaří. Připomeňme znovu: to není nic špatného, za to se nemusíme stydět. Pohostinnost je stará biblická ctnost! „ S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ (Židům 13,2) Martina péče je vzorná a příkladná. Pán Ježíš tím nepohrdá, toto nekritizuje. Martin problém je v tom, že nepoznala, neuvědomila si, nepochopila, že Ježíš je mimořád- ný host. Host, který nepřichází s nárokem, nezatěžuje či neobtěžuje, ale naopak: obdarová- vá. S Ježíšem přichází svoboda, radost a pokoj. Svoboda od obav, že je všechno špatně, když nestihneme všechno, jak bychom si představovali a chtěli. Radost z toho, že Ježíš nabízí víc, než dokážeme my sami zajistit bezvadnou organizací a svým nasazením. Pokoj, který má základ v poznání, že nežijeme z vlastních zásluh a výkonů, ale z toho, že jsme přijímáni a mi- lováni. I když toho nejsme hodni.
Neodpustím si dnes tuto aktualizaci. Když čekáme návštěvu, náležitě se připravíme. Myslím teď na návštěvu rodinnou, našich dospělých dětí a jejich rodin. Je ovšem velká škoda, když při této příležitosti promarníme jedinečnou šanci: dosvědčit, co pro nás znamená křesťanská neděle, účast na shromáždění sboru, slyšení evangelia. Nemáme mnoho tak skvělých příležitostí prakticky a věrohodně dosvědčit, co pro nás znamená láska k Bohu. Vlastně se proti svým dětem proviňujeme, když kvůli nim zůstaneme doma a shromáždění oželíme. Odhlédnuto od toho, že bychom je mohli dokonce také pozvat! K víře jistě nelze nikoho nutit – a je to citlivé téma i v našich rodinách. Ale co mohu a mám udělat, je dát vlastní příklad, dosvědčit, že pro mne je neděle svatá a na shromáždění si šáhnout nenechám. Že to je mi nade vše. Ano, tak obyčejná záležitost se může stát místem a příležitostí k vydání nenásilného, ale jasného svědectví: co znamená milovat Boha z celého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí. To ukazuje Marie. Tím, jak je soustředěna a upjata k Je- žíši a tím, jak mu visí na rtech. Právě proto ji Ježíš chválí. To je to jedno potřebné. To je ta dobrá stránka, která od ní nebude odjata (10,42 –Kraličtí).
Na dnešním příběhu je patrné, že v životě záleží na prioritách, žebříčku hodnot. Na tom, co je pro mne opravdu na prvním místě – čemu věnuji nejvíce sil, umu, času a energie.
„Jedno potřebné“ („Unum necessarium“) je jedno z děl J. A. Komenského. Komenský zde nakonec říká: „Děkuji Bohu, který chtěl, abych po celý život žil jako muž touhy: a i když mě nechal projít mnohými labyrinty, většinou mně dopřál, že jsem z nich vyvázl… Když přehlí- žím všecko své snažení, pak shledávám, že to je úsilí horlivé Marty (ovšem ve službě Pána a jeho učedníků, z lásky k němu)… Nyní ale usedám – a to je moje pevné předsevzetí – usedám s Marií k Ježíšovým nohám.“
Amen

Kázání na text: Daniel 1, zvláště 8-9

Kniha Daniel začíná údajem z historie, letopočtem: „Ve třetím roce kralování Jójakíma, krále judského…“. Jsme tedy v dějinách – tak, jak je známe i my: v dějinách plných válek, nepokoje, útisku a vykořisťování. Na jedné straně malé království judské a proti němu vel- moc – říše babylonská, Nabuchodonozor (Nebúkadnesar) se svým vojskem. To, co se stalo, mělo ovšem své příčiny – vlastním důvodem kritické situace Jeruzaléma byla bezbožnost Božího lidu, praktické odpadnutí od Hospodina. Nabuchodonozor je nástrojem Božích soudů. To, co se nyní stalo, bylo proroky předpověděno – stále volali k nápravě, k návratu k Hospodinu, k opravdové zbožnosti. Leč marně. A tak začíná nové období v dějinách starozákonní církve – 70-ti leté babylonské zajetí, exil.
Nabuchodonozor nebyl hloupým panovníkem. Věděl, že nestačí porobenou zemi zničit jen hospodářsky. Věděl, že důležitější je podrobení národa, zlomení jeho duchovní síly. A proto se nespokojuje jen s „něco nádobím“ (Da1,2 – Kral.); proto se soustřeďuje na výkvět izraelského národa. Má zájem o jinochy bez jakékoliv vady, pěkného vzhledu, schopné mládence. Cílem jeho pečlivého zájmu je převýchova – mají se z nich stát vlastně Babylo- ňané. Smyslem veškeré péče a celého vzdělávacího procesu bylo jediné: získat schopné rádce a poslušné vykonavatele své vůle. Z Hospodinových vyznavačů se mají stát babylonští ministři – vykonavatelé královy vůle.
A na těchto mládencích Nabuchodonozor nešetří. Stará se o ně po všech stránkách vzorně. Jde tak daleko, že jim určuje i značku vína – dostávají totéž jídlo a pití, co on sám. Bylo jim postaráno o slastný život. Měli před sebou vynikající perspektivu: měli dobré jídlo a pití, nejlepší vzdělání a to vše s výhledem obsazení nejvyšších funkcí světové říše. Co víc si přát?! Co by za to dali mnozí rodiče, když by jejich dítě mělo takovou budoucnost? – Jenže ono to nebylo jen tak: ti judští mládenci měli být převychováni – měli se vzdát svého náboženství, své řeči, své minulosti. Smyslem veškeré Nabuchodonozorovy péče je, aby se z izraelských mládenců stali tělem i duší Babyloňané – teprve pak bude Izrael definitivně přemožen. S mnohými se tak zřejmě stalo – nic o nich dále neslyšíme. V nových poměrech se přizpůsobili. Řídili se zásadou: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Avšak mezi těmi mnohými byli čtyři, u kterých se Nabuchodonozor přepočítal. Byl to Daniel a jeho tři druhové,
Začal vlastně jeden – sám Daniel: „uložil v srdci svém“ či „předsevzal si“ (v. 8), že se nebude poskvrňovat jídlem z královského stolu. Jeho příkladu pak následovali ti tři další. Pro Daniele a jeho druhy se stala otázka požívání královských jídel otázkou vyznavačskou. Z téhož masa a vína, které bylo na královském jídelníčku, se totiž dávaly oběti a úlitby babylonským bohům. Šlo tedy o otázku, zda se tím člověk, který jí a pije, co bylo zasvěceno pohanským bohům, neposkvrňuje. Podobný problém měli ještě i někteří křesťané v Korintě (1. Korintským 8,4-13). Daniel a jeho přátelé chtějí zůstat Izraelci, chtějí zůstat věrni svému přesvědčení, chtějí zachovat víru v Hospodina, a to i v prostředí cizím a nepřátelském. I uprostřed Božích soudů se pevně drží Božího povolání.
Ale co nyní dělat, když chtěli zůstat věrní a přitom nemohli změnit to královo nařízení? Co dělat, když vnější podmínky změnit nemůžeme a přece chceme zůstat jiní? Jsou jen dvě cesty, dvě možnosti: přizpůsobit se, a nebo hledat přece jen nějaké jiné řešení. A Daniel hledal – viz v. 8. Daniel hledal a prosil velitele dvořanů, aby se nemusel poskvrňovat. I způ- sobil Bůh Danielovi milost a lásku u správce nad dvořany. V tom je veliká naděje a povzbu- zení pro všechny, kteří hledají a prosí; kteří se nechtějí přizpůsobit a dělat to, co většina. Církev smí vědět, že Boží možnosti nejsou zkráceny ani na dvoře Nabuchodonozorově. Bůh sám dělá škrty i nad krásně promyšlenými plány mocnářů. Ten babylonský král není všemocný, i když se tak tvářil. Bůh je i nad Babylonem a stojí na straně věrných vyznavačů.
Jenže ten správce nad dvořany je úředník pod moc postavený a má strach (srov. v. 10). Má strach o svůj krk; proto dává tuto negativní odpověď, ze které je však patrné, že kdyby bylo jen na něm, a nebo kdyby to bylo bez rizika pro něho osobně, klidně by Danielově prosbě vyhověl. Správce nad dvořany by byl ochoten přivřít oko, jen kdyby za to nenesl tu velkou odpovědnost. Daniel však toho velitele dvořanů nepřemlouvá – ví, že nemá smysl nutit do vy-znavačských postojů člověka, který se bojí. Daniel se však nevzdává, nevzdává zápas víry a hledá dál. Víra má dlouhý dech a nenechá se prvním neúspěchem odradit. Daniel se obrací se stejnou prosbou na nižší „šarži“- na opatrovníka, který má ty čtyři přímo na starosti (v.11). Prosí ho, aby to zkusil - 10 dní. Po dobu 10ti dnů budou dostávat jen zeleninu a vodu, a pak se uvidí. Opatrovník na tu zkoušku přistupuje – srov. v.14. Daniel se svými druhy smí jíst jídlo, které mu náleží podle Boží vůle.a děje se to s pomocí či alespoň s vědomím těch, kteří měli dbát na přísné provádění a dodržování královy vůle. V tom je biblický humor a povzbuzení k věrnosti Hospodinu. Hospodin je za tím vším - to on způsobil. Hospodin způsobil Danielovi milost a lásku u správce nad dvořany; Hospodin způsobil, že se ti čtyři nemusejí poskvrňovat jídlem z královského stolu. Hospodin způsobil, že jim ta obyčejná strava neuškodila, ale naopak: jejich vzhled byl lepší, byli statnější než ostatní jinoši, kteří jedli královské lahůdky (srov.v.15). Ten nečekaný výsledek zkoušky nezpůsobila ta zelenina ale Bůh; Bůh to způsobil. Tato věrnost a stálost ve víře přinesla ovšem i jiné plody než jen tvářičky jako makovičky. Bůh dává svým věrným vyznavačům schopnosti, kterým se nemohli naučit v žádné škole, které nemohli nabýt žádným vzděláním – ani na královské univerzitě. Dává jim dary shůry, dary které může dát jen Pán Bůh sám – především moudrost (Přísloví 9,10). Moudrost, to je něco jiného než inteligence, chytrost a vzdělání. Lidé mohou být velice chytří a vzdělaní, a přitom vůbec nemusí být moudří. Počátek moudrosti je bázeň Hospodinova – zřetel na Boha, respekt před Hospodinem. Moudrý člověk se dokáže orientovat i v životních situacích, kde jsou chytráci a vzdělanci tohoto světa zcela bezradní. Daniel dostal navíc ještě i schopnost rozumět viděním a snům. Tak velké ovoce přinesla věrnost Hospodinu.
Daniel žil v době, dostal se do okolností, které byly víře v Hospodina velice nepříznivé. A přesto je i pro nás svědkem, že je možné zápasit o věrnost Pánu Bohu i ve svízelných situacích a poměrech. Nedal se těmi okolnostmi určit. Neřekl si, že se nedá plavat proti proudu. Pevně se odhodlal, uložil v srdci svém a hledal. A protože hledal, nalezl milost a lásku. U správce nad dvořany – ale především u Pána Boha. To on způsobil, že mu bylo umožněno jednat v souladu s vírou. Daniel tím strhl i další – ty tři kolegy a chce strhnout i nás. Celá kapitola (Daniel 1) je nesena v radostné jistotě, že Bůh působí a jedná právě tam, kde my vidíme jen Nabuchodonozory a jejich záměry. Bůh však své věrné neopouští, ať jsou kdekoliv a v jakékoliv situaci. Tato věrnost pak přináší dobré ovoce nejen těm věrným, ale nakonec i tomu cizímu nepřejícímu okolí. Hned v druhé kapitole knihy Daniel čteme, jak Danielova schopnost vykládat sny, přišla k dobru právě králi Nabuchodonozorovi.
Bůh způsobil – a působí i dnes. I my se můžeme pevně rozhodnout pro věrnost jen jemu; abychom činili jen to co je v souladu s Boží vůlí a naším svědomím. Jestliže nám půjde především o věrnost Pánu Bohu, smíme věřit že on způsobí milost a lásku i nám.
Amen

Kázání na text: Filipským 3,12-14

Dnešní text je výbornou ilustrací toho, co je to opravdová víra. Nikoliv všelijaká problematická věřivost, úpadková náboženskost, která je světu právem pro smích a je tou nejhorší karikaturou víry skutečné – ryzí a nezdeformované. Ta opravdová a ušlechtilá víra je tady ukázána na apoštolu Pavlovi. Nikdo jiný než apoštol Pavel, ten, který přináší evangelium na evropskou pevninu a zakládá zde celou síť sborů, ten, který vydává ve službě Kristu všechny své síly a pro Krista velice mnoho vytrpěl, ( srov. 2. Korintským 11,16-31) právě tento Pavel říká: „Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl!“ Tohle si nejdříve uvědomme: takto mluví jeden z největších svědků evangelia v dějinách. Takto mluví apoštol, člověk cele zaujatý a zabavený Kristem. Takto mluví trpitel pro Krista! Kdybych to řekl já, pak by to nebylo niv zarážejícího – snad by v tom byla pouze malá ochota podívat se na sebe pravdivě. Zarážející a pozoruhodné je toto slovo právě v ústech Pavlových (jestliže dva říkají totéž, není to totéž). Je to zarážející tím víc, že v předchozích verších mluví o největších obdarováních svého života, o vyvýšenosti známosti Krista Ježíše, Pána svého, o spravedlnosti, která je z Boha a je založena na víře, o moci vzkříšení. To všechno Pavel poznal, to všechno mu bylo dáno poznat. Špatně bychom tomu dnešnímu textu porozuměli, kdybychom apoštolovi podsouvali neupřímnost a falešnou pokoru. Nikoliv – Pavel má zdravé sebevědomí apoštola, svou apoštolskost si pro sebe vyhrazoval vždy jednoznačně, důsledně a přímo žárlivě. On ví o svých kvalitách, o své mimořádnosti z milosti Boží, a přesto zde mluví tak nepochopitelně skromně a střízlivě: „Ne, že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl.“ Pavel odmítá představu náboženského virtuosa, nadšence, který je soustředěn na svou duchovní či jinou dokonalost. O těchto lidech dokáže říci slovo velice tvrdé: vizte psy! (3,2) – konkrétně zde myslí na ty, kteří si zakládali na rituální bezúhonnosti (obřízka). Místo představy dokonalého a hotového křesťana klade Pavel do popředí jiný model víry – model nehotovosti, neúplnosti, zacílenosti k tomu budoucímu. I ten, komu bylo dáno poznat mnoho z tajemství Boží moudrosti, i ten, kdo skutečně zápasí a trpí pro Krista, nemůže prohlásit, že už je u cíle. Křesťan není ten, kdo je dokonalý, nýbrž ten, kdo snažně běží. Život křesťana se podobá usilovnému běhu; běhu atleta na dlouhé štreky – vytrvalce. Kde na tento základní rys křesťanovy víry zapomeneme, tam to má pro nás a pro církev závažné důsledky. Jakmile si začneme v církvi myslet, že jsme to někam dotáhli a že jsme lepší než ti „venku“, jakmile si začneme na sobě zakládat – třeba na své mravní úrovni – stáváme se solí zmařenou, která se k ničemu nehodí, než aby byla vyvržena ven a pošlapána. V knize Přísloví čteme varování: „Maličko pospíš, maličko zdřímneš, maličko složíš ruce, abys poležel. V tom přijde jako pocestný chudoba tvá a nouze tvá jako muž zbrojný.“ A toto platí i o duchovní chudobě a bídě církve, která se začala zhlížet sama v sobě a přestala snažně běžet. A dobře si všimněme: nejde jen o běh – jde o snažný běh, běh ze všech sil. Je třeba do toho dát opravdu všechno, nic se tady nedá ošidit. Avšak přitom nebo teprve potom poznáme, že to není křečovitý běh, kdy musím podat maximální výkon jako ve vrcholovém sportu. Pavel nevyzývá k běhu, který by znamenal vyšvihnout se na úroveň netušených snad možností naší zdatnosti. Běh, který má na mysli, je obrazem pro smělost, s jakou se má Kristův člověk mít k úkolům právě přítomné chvíle, aniž by se uzavíral do sebe, nýbrž znovu a znovu riskoval spolehnutí na Ježíše Krista. V tomto každodenním běhu a přesahu se neukáže křesťanova dokonalost, nýbrž se osvědčí a dosvědčí Ježíš Kristus.
Uprostřed tohoto boje, kdy chceme uchvátit, najednou pozorujeme zvláštní změnu: že totiž jsme sami uchváceni, že běžíce namáhavě kupředu, jsme najednou někým uchopeni a nadnášeni; vlastně že ani běžet jsme nezačali sami od sebe, nýbrž že nás na tu dráhu už někdo postrčil. Ve sportu by to znamenalo diskvalifikaci, vyloučení z korektního zápolení. Na kolbišti víry je tomu však jinak – zde tuto pomoc, to uchvácení od Krista Ježíše přijmout můžeme a máme – zcela bez uzardění. Toto je totiž zkušenost všech, kteří se dali do toho snažného běhu víry – že i když sami už umdlévají a docházejí jim síly, jsou najednou znovu pozdvihováni a posilováni – ba přímo uchváceni a neseni. Křesťan vlastně neběží o své síle, nýbrž v síle a moci Kristově, který ho v běhu podporuje.
Apoštol pak ještě znovu opakuje: „Bratři, já nemám za to, že bych již dosáhl.“ (13) A ještě z jiné stránky ukazuje, jak tento jeho běh víry vypadá. „Ale to jedno činím, na ty věci, kteréž jsou za mnou zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“ (14)
Zde jsme již zřetelně v tehdejší sportovní terminologii a můžeme si živě představit pole závodníků na atletické dráze, běžících usilovně k cíli. Ti, kteří takto běží, nemyslí na to, co už uběhli, nemyslí ani na svou únavu. Nemají na to žádné pomyšlení, aby se zálibně nebo starostlivě pozorovali, valně si nevšímají ani diváků. Cele jsou zaujati jen jediným – cílem, který je před nimi. K tomuto cíli se každý z těch atletů upíná a k němu spěchá. Obdobně je tomu i s věřícím křesťanem a poslušným živým sborem. Nemůžeme se ohlížet dozadu na starý způsob života, který nás třeba láká zpět. Uvědomme si jenom, jaké to muselo být pokušení i pro ty nové křesťanské sbory vzniklé z pohanů. Každého, kdo se ohlédl, jeho staré okolí přímo strhlo do vyjetých kolejí, do starého prázdného života. Toto nebezpečí není ani dnes pro nás o nic menší. – Ale ani na své úspěchy se nesmíme ohlížet a zastavovat se pro ně ve svém běhu. Na to myslí Ježíš, když říká: „Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný ke království Božímu“ (Lukáš 9,62). Zrovna tak při tomto běhu nemůže být předmětem stálého úzkostného pozorování vlastní duchovní růst či mravní stav, není čas na sebepozorování a stálé měření vlastní teploty. Všecko je odvráceno ven, k cíli, který je před námi. - A je zde zároveň řeč o odplatě. Je tedy víra ve své podstatě vypočítavá? Spěchá křesťan jenom pro odměnu, jenom něco za něco? – Opravdová víra je vztahem důvěry a není motivována vypočítavostí. Ale na druhé straně křesťan ví, že ten jeho běh má velké a slavné zaslíbení, že to není běh do prázdna, pro nic za nic. Je to běh, jemuž je zaslíbeno docela určité naplnění, cena. Ovšem tato cena nakonec nezáleží v ničem jiném, než v Božím povolání shůry v Kristu. Pavel: …“úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“ (14) Zase zde vidíme onu podvojnost a obklopenost Kristem. Kristus je cílem a konečnou cenou, ale zároveň je cenou už to, že jsme jím povoláni, že vůbec běžíme. A tak to všechno je pro věrného křesťana i pro poslušnou církev obrazem jejich života a zároveň varováním před falešnou dokonalostí, která by se chtěla zastavit, mít už všechno vyřešené a blahosklonně poučovat druhé. Křesťanova dokonalost není nahromaděná zásoba dobrých skutků, není chlubením se minulostí církve nebo sboru, nýbrž je to stálý běh za konečnou cenou. Je to běh velikého úsilí, ale zároveň i radosti, je to stále nový cíl a stále nový dar. Je to z milosti Boží nakonec běh ke koruně neporušitelné. V tomto napětí a v této podvojnosti máme žít svou křesťanskou existenci: Běžíme dosáhnout cíle, uchvátit, jsouce jako uchvácení od Krista Ježíše. Zatím jsme na cestě – ještě jsme nedosáhli cíle, neuchvátili. A přece ve víře poznáváme, že zčásti jsme už obdrželi, protože jsme byli uchváceni Kristem Ježíšem.
Amen

Kázání na text: Amos 8,11 - 12.

Kdo zažil opravdový nedostatek- hlad po tom základním, co umožňuje a udržuje život, hlad po chlebu a žízeň po vodě, ten na to nadosmrti nezapomene. Prorok Amos vyřizuje Božímu lidu, severnímu Izraeli, že přicházejí dny hladu a žízně. Nikoliv však tělesného/é, ale hladu po slyšení slov Hospodinových. Hlad po slyšení Božího slova. A tento hlad není o nic méně závažný než hlad tělesný. Naopak. Když Bůh přestane mluvit, když Bůh zmlkne, je to to nejhorší, co může potkat jednotlivce i celé národy. Lidé budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou (verš 12). To, že nástává tento hlad, není ničím náhodným. Je to projev či důsledek Hospodinova soudu. Soud přichází na Izrael jako důsledek jeho zpronevěry, zpohanštělé zbožnosti. Amosova řeč je tvrdá, nesmlouvavá, přísná. Zatímco lid očekává den Hospodinův jako den světla a triumfu Hospodina i jeho lidu nad pohany, v poselství Amosově to bude den tmy (5,18), den soudu, také nebo právě a předně nad Izraelem, který prakticky opustil Hospodina. Hospodin Amosovými ústy odmítá upadlou zpohanštělou zbožnost Izraele, jak je tehdy provozoval v „královské svatyni“ v Bételu. Hotelský kult byl prodchnut obřadnictvím a magií bez osobní poslušnosti a odpovědnosti. A zároveň se tento úpadek projevil i v oblasti sociální. „Hanebně vydíráte nuzáka“ (5,11). Falešná zbožnost má vždy neblahé důsledky i ve vztazích mezilidských. Pohanství znamená vždy opuštění cesty solidarity a milosrdenství. Pohanství je tvrdé a nesmlouvavé.
Starší generace si u nás jistě vzpomene na dobu reálného socialismu, kdy bylo Boží slovo všelijak umlčováno. Sledovala se především práce s dětmi a mládeží, straničtí aparátčíci se snažili všemožně eliminovat vliv církve na mladou generaci. Církev měla vymřít a odumřít. Měla se stát muzeálním exponátem. Udělali jsme tehdy v církvi dvojí zkušenost: a) I v dobách nesvobody se evangelium umlčet nedá. Tam kde jsou lidé kteří hledají království Boží a jeho spravedlnost nejprve, má evangelium jasně navrch. Nic ho nezničí. Ověřili jsme si, že má pravdu Luther, když vyznává: „Kníže světa toho, ač bouří mnoho, co chce nespraví, soud Božího dáví, slovíčko jej porazí“ (Evangelický zpěvník 189,3). O církev, která je věrná a žije z Božího slova a Božím slovem, obavy mít nemusíme. Ta ostojí, i když se ďábel vzteká a řádí jako pominutý. b) Zároveň si musíme v pokoře přiznat, že nám slovo Boží nebylo vždy tím nejvzácnějším a nejcennějším. Že jsme dělali kompromisy a ústupky- kvůli kariéře a dětem nejčastěji. Toto ochladnutí, že nám slovo živého Boha přestane být tím prvním i posledním, ohrožuje život církve neskonale vážněji než nepřízeň mocných. Z Božího slova je třeba čerpat stále znovu a nově; nelze si udělat jaké si zásoby. Nemůžeme si z něho uždibovat jak a kdy se nám hodí. Kdy mu my dáme šanci, kdy po něm ve zbožném vznětu zatoužíme. Jestli,že si Božího slova nade všechno nevážíme, může nám jej Bůh odejmout. To je také zvěst, kterou tlumočí prorok Amos sebejistým Izraelcům. Když se nám naše práce nedaří, když přijdou trápení a nemoci – na nás nebo na ty, které máme rádi, voláme hned k Bohu, naříkáme, stěžujeme si, že nás opustil. Ale co to je opuštěnost, v čem tkví? – Že nás Bůh nechá, abychom si žili bez jeho potěšení, bez jeho napomenutí, bez jeho slova života.
Snadno podlehneme klamnému přesvědčení, že církev má v tomto světě zajištěnou existenci. Pán Bůh je přítomen – a komu jinému než církvi, svému lidu, křesťanům? To je přece přirozené a samozřejmé. Po staletí máme Bibli na našich kazatelnách, máme ji ve znaku církve, neděli co neděli kážeme na biblické texty, modlíme se, zpíváme žalmy a písničky duchovní. Vysluhujeme večeři Páně, křtíme děti i dospělé, snažíme se děti přivést ke konfirmaci a chceme, aby převzaly štafetu víry. Slyšme však, jak soudí a jak to vidí Pán Bůh.
Prorok Amos ovšem nezvěstuje, že se s bohoslužbami má přestat. Upozorňuje však na lidi, kteří se horlivě bohoslužebného života účastní. Ale hladoví a žízní dále – duchovně. To, co slyší a přijímají, je nenaplňuje, zůstávají prázdní. Jestliže Bůh mlčí, zůstává život v pravdě prázdný – chybí jeho potěšující, varující a napomínající slovo. Co nám hrozí, není ztráta náboženskosti. Nehrozí nám ateismus. Člověk je tvor náboženský – ovšem spolehlivý tvůrce vlastních bohů. Člověk je továrna na modly – v tom je ten problém. Modly nemohou člověku dát to, co může živý Bůh, Hospodin, Otec Ježíše Krista. Bůh může mlčet a člověk si svou prázdnotu nemusí ani uvědomovat.
Vlastní nouze není v tom, že je církev na okraji pozornosti sdělovacích prostředků, že je v očích společnosti nezajímavá. Nouze je však v tom, když lidé odcházejí ze shromáždění, kde má znít evangelium, neuspokojeni, s pocitem prázdnoty. Vážné je to tehdy, když farář – služebník Božího slova nedostojí tomuto poslání a stane se z něj náboženský řečník, který hledá jen vlastní čest. Vážná nouze je tam, kde nás už nepřekvapí zvěst Písem, kde se nedáme překvapit, protože slyšíme z ní jen to, co chceme slyšet. Pak nenabízíme lidem chléb života, ale stravu nevýživnou a nestravitelnou. Komu je dnes adresováno toto varování: budete hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdete!? Nám křesťanům obecně. A také těm všem, kteří stojí neděli co neděli na kazatelně. Farář – kazatel musí být sám nejprve Božím slovem zasažen. Jen pak je jeho zvěstování svěží a aktuální a jeho práce má zaslíbení. A jen pak může kázání vést posluchače k odhalení vlastní slabosti a provinilosti. A k prosbě: zachovej nás, Pane, při svém slovu! Pak přestaneme vidět vinu u těch druhých, přestaneme si na druhé stěžovat, protože žijeme ve vědomí vlastních vin a dluhů, vlastní nouze. I v soudu je však Bůh milostivý. Soud není cílem, ale prostředkem. Prorok Izaiáš to vyjádřil takto: „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel.“ (Izaiáš 54,7-8) To je nadějné světlo uprostřed Božího soudu. Svoboda Boží své slovo nám dát nebo odejmout, není však Boží rozmar a svévole. Také tam, kde prožíváme Boží navštívení a nebo, když Bůh mlčí nebo se nám zdá, že mlčí, je ve skutečnosti ten, který nás nese a táhne k sobě. Který nás přivádí k sobě, do svých příbytků, domova; tam, kam patříme. Bůh i když nás někdy nechá samotné, sobě samým, jako by nás opustil, je ve skutečnosti stále s námi. Sám se tak rozhodl. V Ježíši Kristu na to dal konečnou pečeť a potvrdil svou věrnou lásku.
Amen.

Kázání na text: Matouš 8,21-22

Proč vlastně chodíme do kostela? Z povinnosti, zvyku či tradice? Že se chceme povznést nad všední starosti – alespoň na chvíli zapomenout na všechny ty problémy a trable? A nebo že při bohoslužbách nacházíme povzbuzení a sílu do dalších dnů, setkáváme se zde s Bohem a jeho Slovem? A ovšem také se souvěrci, druhými křesťany, bratry a sestrami v Kristu? Co pak ty bohoslužby vlastně jsou – kdo komu slouží? My Bohu nebo Bůh nám? Nebo Bůh při nich slouží člověku a současně i člověk Bohu? A když by to tak „fungovalo“, jak se to děje? Je služba člověku a služba Bohu na stejné úrovni?

Apoštol Pavel mluví o pravé či rozumné bohoslužbě v epištole Římanům: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1) Můžeme také přeložit – rozumná, logická (řecky logos = Slovo) služba – tedy podle Božího Slova, Božímu Slovu odpovídající. Celý svůj život máme dát v oběť, tedy sami sebe. Nový život z Krista se týká nejen lidské duše, nitra člověka, ale i jeho těla, celého člověka. Žádná dvojí morálka – jedna pro duši a druhá pro tělo, jedna pro veřejný a druhá pro soukromý život, jedna pro kostel, druhá pro všední dny. V křesťanské víře jde samozřejmě o duchovní hodnoty, ale ty se týkají konkrétního života s jeho hmotnými a tělesnými projevy. Proto se víra týká i naší peněženky. I to, kolik dám na salár, vypovídá něco důležitého o mé víře. Pokušitel, našeptávač, ten Zlý, ďábel nás svádí slovy: „V neděli k nebi pozdvihni hlavu, v pondělí hleď zas ztratit se v davu, na nebi žijí andělé svatí, na zemi jiné zásady platí.“(píseň Srdce čisté, Svítá 349) Dát život v oběť je odpovědí na Kristovu oběť. A ta za nás byla dána jednou provždy. Žijeme z moci Kristovy oběti. Ne z vlastních zásluh, dobroty či zbožnosti. Kristova oběť je nesouměřitelná s tím, co můžeme udělat my. Odvážím se říci, že Bůh po nás už nechce oběť, ale obětavost, obětavý způsob života. Co to je a co to znamená? Inu, že svůj život pojmu jako příležitost ke službě- bohoslužbě. Té nedělní i každodenní bohoslužbě všedního dne. Pravou bohoslužbu konáme celou bytostí ve svátek i v pátek. Falešná, nepravá bohoslužba je naopak ta, kdy si myslím, že Bohu mohu sloužit jen na částečný úvazek, že Bůh se spokojí jenom se zbytky, částečností a zlomkovitostí.

A tak pravá bohoslužba je promyšlená a uvědomělá.
Osvětlíme si to dnes na žalmu 100,3-5: „Vězte, Hospodin je Bůh,on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase. Vstupte do jeho bran z díkuvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ Hospodin je Bůh.. To je základní starozákonní i novozákonní vyznání. „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Deuteronomium 6,4-5) Víra starého Izraele i víra křesťanská je výlučná – Bohem je jen Hospodin,. Všichni jiní bohové jsou nepraví. Bůh – to je jakési sběrné slovo pro všelijaké lidské představy o nejvyšší bytosti; o tom, co člověka přesahuje – někteří tomu říkají Jsoucno, Věčnost, Dobro, Nekonečno, Osud. Ale Hospodin je vlastní jméno jednoho určitého Boha, o kterém čteme v Písmu. Je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh Izraele. A je to i Bůh Nového zákona, Bůh křesťanů – Otec Ježíše Krista. Tomuto konkrétnímu Bohu sloužíme, před tímto Bohem se dobrovolně a vděčně skláníme. Poznání tohoto Boha pak umožňuje poznání i sama sebe. Ano, trváme na tom, že poznat člověka, poznat a správně rozumět sobě samým je bez poznání Boží vůle iluzí. Jistě, něco o sobě poznat můžeme, ale není to to poznání, které jde na hlubinu, k jádru, ke kořenům. Hospodin je Bůh. Toto vyznání má velmi praktické důsledky.

Žalmistovo mluvení o Hospodinu Bohu pokračuje. „On nás učinil, a ne my sami sebe“. (3b) Jsme tu proto, že Bůh tak rozhodl, že on to tak chtěl. Nejsme tu náhodou. Hospodin je Bůh, on je naším Stvořitelem a my jsme jeho vlastnictvím, my mu patříme. To znamená dvojí. Je to především útěšné, potěšující, dává nám to pevnou půdu pod nohama, základní jistotu a svobodu. Jsme učiněni a stvořeni živým Bohem, Hospodinem. Nejsme vrženi do světa náhodně, beze smyslu, bez záměru. Ve světle této jistoty uchopované vírou se přestáváme trápit svou zbytečností. Nic z toho,co učinil Bůh, není zbytečné. A na druhé straně nás toto poznání a vyznání vymezuje, zasazuje do správných souřadnic. My jsme si život nedali, dal nám jej Stvořitel. Nejsme tedy pány ani vlastního života a za darovaný život neseme odpovědnost – před Bohem, ale i před lidmi, před sebou navzájem. Tím druhým důsledkem je pokora. My to můžeme radostně a vděčně přijmout, že Hospodin učinil nás, a ne my sami sebe.

„Jsme jeho lid, ovce, které pase.“ (3c; Český ekumenický překlad) – „Abychom byli lid jeho, a ovce pastvy jeho.“ (3c; Kraličtí) To je záměr a účel naší stvořenosti. Nejsme na světě proto, abychom si co nejvíce užili, uskutečnili své choutky a sny. Život, své dny máme naplnit dobrými věcmi, nemáme je promarnit. Jsme tu proto, abychom byli, abychom se stávali Hospodinovým lidem – abychom žili jako jeho lid! A to se stává tehdy, když máme Hospodina na prvním místě a dbáme na jeho vůli. Být jeho lidem je tedy úkol, poslání. Ale není to nic mrzutého a otravného.Nikoliv musíš, ale můžeš. Je to především výsada a radost.
Nás, svůj lid a své ovce tu má Pán Bůh ze svého milostivého úradku. Protože on to tak chtěl a chce. Z jeho vůle je tu církev. Kdyby tomu tak nebylo, dávno by tu už církev neexistovala. Ani my, naše církev a sbor. Radost je především v tom, že Stvořitel není jen na počátku, ale že on své stvoření neopouští a stále se o ně stará. On je přece ten dobrý pastýř, který se o své ovce stará, pečuje o ně, chrání. „Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí.“ (Žalm 23) A Ježíš Kristus o sobě říká: „Já jsem ten dobrý pastýř a známť své a znajíť mne mé.“ (Jan 10,14; Kral.) Nejdůležitější vlastností ovce je její vázanost na hlas pastýře – že jeho hlas slyší a podle něj se řídí./p

To všechno je pro nás důvodem ke chvalám a důvodem k vděčnosti: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ (4-5) Naše služba Hospodinu, naše bohoslužba není vynucená, nutným zlem, mrzutou povinností. Je naopak nesena radostí, plésáním, chválením Hospodinova jména – jeho dobroty a milosrdenství, které je věčné; žasnutím nad jeho věrností, která došla až k nám.

To je tedy smysl našich bohoslužeb – uvědomělá touha chválit a slavit toho, který je naším Stvořitelem a dobrým Pánem, Otcem a věrným Pastýřem. Z vděčnosti za to všechno nad míru dobré, které na každý den znovu a znovu okoušíme, chceme alespoň symbolicky splácet dluh; dát se Bohu k dispozici, přinášet sami sebe jako živou, svatou, Bohu milou oběť – vést obětavý život. Vždyť to je ta pravá a rozumná bohoslužba, bohoslužba podle Božího Slova.
Amen

Kázání na text: Římanům 12,1 a Žalm 100,3-5

K Ježíši přichází jakýsi učedník (jiný učedník). Tedy člověk, který se u Ježíše už učí, byl povolán a Ježíšovo povolání přijal. Žádá nyní jen o dočasné volno: Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce, Měl ten učedník velmi závažný důvod. Pohřeb nejbližších, rodičů především , je pro kulturní národy svatou povinností! Bylo tomu tak i v Izraeli. V kolizi závazků měl pohřeb přednost i před povinností denní recitace modlitby Osmnácti proseb a připínáním tzv. modlitebních řemínků. I kněz, který se jinak dotekem mrtvého poskvrnit nesměl, měl povolenu výjimku pro případ úmrtí nejbližších příbuzných. Pouze velekněz a zasvěcený „nazír“ musel i v tom případě zůstat pohřbu vzdálen.

Ale Ježíš tento nadmíru závažný důvod jakoby neuznává, nebere. Říká na to tomu učedníkovi: Následuj mne! A ještě přidává velmi podivný hádankovitý výrok: Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé!
Jak tomu rozumět či nerozumět? Na první poslech se zdá, že Ježíš dává za pravdu fanatikům a sektářům. Ti přece žádají naprostou poslušnost, vzdání se zdravého úsudku, jsou naprosto důslední a žádají kvůli víře a náboženství zpřetrhání vztahů i mezi těmi nejbližšími. Nejedni opravdoví křesťanští rodiče dokázali zcela imunizovat své vlastní děti pro přijetí evangelia, když v dobré víře byli ve svých výchovných metodách velmi přísní a nekompromisní. Tam, kde zásadovost a přísnost má vrch nad laskavostí, pochopením a tolerancí, tam to končívá většinou nezdarem, ne-li fiaskem.

Proč Ježíš tomu učedníku zakazuje učinit něco, co se přece sluší a patří? Rozloučit se, pochovat svého otce! Když nám zemře někdo z nejbližších, jde všechno stranou. Všechny výmluvy na zaneprázdněnost a nedostatek času jsou rázem pryč a jsou usvědčeny ze lži. Najednou se ukáže, že čas máme. Že jsou v životě ještě hodnoty, které mají přednost před vším ostatním. Že jsou situace, kdy je třeba všeho nechat a učinit, co se sluší a patří. Dát najevo, že nejsme ještě takovými cyniky a necity, a že dokážeme dát přednost vztahům před majetkem, materiálními záležitostmi, před kariérou, zálibami. Je přec důležité, abychom s vděčností vzpomínali na ty, kteří nás na cestě života předešli, Je důležité, abychom připomínali svým dětem a vnoučatům, že všichni navazujeme na to, co nám bylo předáno. Že nejsme na světě sami a první, a že se máme čemu učit od mnohých statečných, moudrých a věrných předků. Ježíš přece nechce, abychom byli jakýmisi křesťanskými podivíny a pohrdali tím, co se obecně osvědčilo, co se uznává za dobré a žádoucí. Evangelium přece není dynamit, který vyhazuje do povětří všechno, co je i v jiných kulturách a náboženstvích cenné a hodnotné.

Proč ostatně Ježíš nedovolil tomu učedníkovi, aby učinil, po čem přirozeně toužil – pochovat svého otce? Vždyť ten učedník už Ježíše následuje a touží v tom pokračovat – prosí jen o dočasnou dovolenou, malý odklad. Četli jsme dnes starozákonní příběh o Eliášovi a Elizeovi (Elíšovi) – 1 Kr 19,19-21. Eliáš povolává za svého pokračovatel Elizea a dovolí mu pak ještě, aby se nejdříve rozloučil se svými nejbližšími – aby políbil svého otce a matku.

A Eliáš Elizeovi říká: ano, udělej to. A pak jdi a vrať se! A právě tohle bychom očekávali i od Ježíše – že prokáže empatii, že se dokáže vžít do situace učedníka, že má smysl pro cit.
Jenže místo toho: Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé! Věcně vzato je to ostatně nesmysl: mrtví nemohou nikoho pochovat! Ježíšovo slovo je zarážející, šokující, absurdní. Tvrdě naráží do naší lidské samozřejmosti, se kterou rozlišujeme mezi živým a mrtvým. Příchodem Ježíšovým je smrt přemožena. Je zlomena její moc – všude tam, kde se zvěstuje evangelium a z evangelia se opravdu žije. Proto Ježíš volá k přelomovému rozhodnutí pro život a proti smrti. Kdo neuvěří, je smrti přenechán.
Kristus očekává od svých učedníků rozhodnutí. A nezapírá, že jeho povolání je náročné.
Ježíš nepotvrzuje a neposvěcuje obecně přijatelné postoje a názory. On dokáže také překvapit, ano i šokovat! Není možné ho následovat, aniž bychom na sebe vzali břemeno jeho údělu mezi lidmi: to, že byl odmítán, pomlouván, odsouzen a ukřižován. Kristova církev, je-li opravdu církví Kristovou, zůstane v tomto světě společenstvím „cizinců a přistěhovalců“.

Neslevovat ze své odlišnosti, nevycházet vstříc obecným náladám, nepodbízet se – to je náš úkol. Pokoušet se stávat církví – ani „výběrovou“, ani „lidovou“, ale církví Kristovou! Být vnitřně svobodni. Jít za Kristem, následovat ho svobodně a radostně. Jenom tak můžeme být světlem a solí v tomto světě. Odvážit se jít po cestě, která je náročná, ale na které nejsme sami, ponecháni sami sobě. Protože nás na ní udržuje, podpírá, povzbuzuje a posiluje Kristus Pán. Pán života a Pán živých. Amen

Kázání na text: Matouš 8,19-20

Zákoník, muž, který je sám učitelem, muž, který vykládá Bibli, se chce stát Ježíšovým učedníkem. Učitelé, u kterých se dosud učil a následoval je, ti už mu nestačí. Došel k přesvědčení, že u Ježíše se může naučit více. Od Ježíše může přijmout více. Z tohoto přesvědčení je zřejmě připraven vyvodit zcela konkrétní důsledky – je připraven a ochoten mnohé obětovat.
Nechce promarnit tu jedinečnou příležitost. A tak se sám nabízí a hlásí – nečeká, až bude do té školy a služby povolán. – A my bychom teď očekávali, že se bude Ježíš z takové horlivosti jen radovat, že jej to velmi potěší, ba nadchne. Konečně jeden, který touží po tom, aby se stal Ježíšovým učedníkem! Co by za to dal nejeden unavený farář. Stále zveme a nabízíme – často však slyšíme jen výmluvy, setkáváme se s nezájmem, neochotou, lhostejností. Jak vzácné, když si dnes někdo udělá čas, čas pro druhé – že je vyslechne, že vůbec někdo přijde, zastaví se, je ochoten přemýšlet. Jak velmi vzácné, když svůj čas a dovednosti někdo věnuje čemuko-liv, co přesahuje jeho soukromý zájem.
Tím zvláštnější je Ježíšova reakce – nejen že je jakoby chladný, až příliš střízlivý. Jakoby odrazoval! Dobře si to všechno ještě rozmysli, co znamená učit se u mne, být se mnou, jít za mnou, následovat mne! Co znamená následování – to ten zákoník věděl – domníval se, že ví.. Velcí učitelé Izraele měli učedníky a žáky, kteří je ve velké úctě doprovázeli a dychtivě se od nich učili. Kladli jim otázky a pozorně naslouchali, co ten jejich mistr a učitel řekne, jak odpoví. A také – jak se v té které situaci zachová. Myslím, že i dnes lidé hledají nějakého učitele, guru, který by uspokojivě odpověděl na jejich otázky, starosti, trápení. A že jsou ochotni za to i štědře zaplatit a nelitují obětí. Co bychom za to dali právě i my ve sborech, v církvi, kdyby nám dal někdo spolehlivý a funkční návod, jak oživit naše sbory, jak získat střední generaci , děti a mládež! Ježíš nám není vzdálený a dobře nám rozumí. Nepřezírá naše problémy, nebagatelizuje je, nepřináší planou a plytkou útěchu. Vyznáváme a věříme, že on je zastáncem a pomocníkem těch, kteří se mu svěří a jdou za ním. Ale následovat Ježíše není způsob, jak si život usnadnit a ulehčit. Následovat Ježíše znamená všechno na něho vsadit!
A zároveň u lidí nic nezískat, ale všechno ztratit! Následování Ježíše znamená odpovědět na pomoc, kterou je on sám. Bůh v Ježíši Kristu opravdu zásadné pomohl a pomáhá. A proto následování, ke kterému on volá a zve, je něčím rozhodnějším a něčím rozhodujícnějším
než následování nějakého velkého učitele – tehdy jako dnes. Jít za Ježíšem, to znamená mít účast na jeho plnosti, ale také na jeho chudobě. Matouš zde užívá příměru ze života zvířat, z přírody. Lišky a ptáci jsou na tom lépe než Ježíš – Syn člověka. Lišky, které nahánějí lovci, jsou ve větším bezpečí, jsou chráněnější než on (Ježíš)! Mají svoje doupata, své nory, kde se ukryjí. A nebeští ptáci – tato malá a bezbranná stvořeníčka – mají svá hnízda; zde jsou přece v jakémsi bezpečí. Ale ten, který je sám tou pomocí, je bezbrannější než lišky a ptáci. Vlastní lid Ježíše ve svých představitelích a ve svém celku odmítl Ježíš zemřel ostudnou a zlořečenou smrtí na kříži. Kdo jde s Ježíšem, musí riskovat, že všechno ztratí – vše, co je pro něj důležité a významné. Kdo se sám od sebe rozhoduje pro Ježíše jako mistra a učitele, rozhoduje se pro to, co je pro něj na Ježíši velké a přitažlivé. Člověk si udělá určitý obraz o Ježíši a vybere si jen to, co je mu blízké a sympatické. Ježíš je však víc a je jiný, než zač ho člověk sám od sebe považuje. On nás vede po cestách, kterým se my všichni obáváme a snažíme se jim vyhnout. Jsou to cesty méně jisté a méně zajištěné, než je život lišek a ptáků. Není to však tak, že by Ježíš po nás chtěl mnohem více než chtějí a požadují jiní mistři a učitelé. Všechno záleží na tom, že víme o svém vyvolení – že nikoliv my jsme se rozhodli pro Ježíše, ale on se rozhodl pro nás. Není to tak, že my bychom se odvážili dát se za Ježíšem, ale on se odvážil začít si něco s námi! Toto vyvolení, tato láska, kterou jsme Bohem milováni, je nepochopitelná, je to riskantní „Boží podnik“ – riskantní Boží odvaha. Důvod je jen v tom, že on to tak chtěl. Ježíšovo varující a výstražné slovo pak dostává nové předznamenání, nový smysl. Tak tomu rozumí člověk, který si dá říci, že Ježíš nám dává účast předně na své radosti. Nejistota života a kříž jsou pak rubem, stínem, který vrhá a doprovází vždy jasné světlo.
Takže je to tak: Jsme povoláni k radosti, a proto také k nesení kříže! Pak poznáváme a okoušíme, že Bůh se o nás otcovsky stará a pečuje o nás i v nejistotě života. Že jeho dobrota a láska nikdy nepřestávají.
Je úžasně osvobodivé, že v této důvěře můžeme žít své dny, svůj život. K tomuto životu jsme určeni my i naše děti – začíná to křtem. Ve víře v Ježíše Krista nejde o nějaký heroismus víry, že by po nás Ježíš požadoval něco nemožného, mimořádné vzepětí a výkon. Kristův člověk vděčně přijímá, co Bůh pro něj připravil a čím jedinečným způsobem zbohatil jeho život. Křtíme-li malé děti, nemluvňata, kdy ještě nemůžeme mluvit o jejich víře, dáváme tím najevo, svědčíme o svobodě a nadřazenosti Boží milosti i vůči našemu odpovídání a odpovědnosti, vůči naší víře. Boží vyvolení se ve své svrchovanosti vztahuje také na ty, kteří ještě nejsou způsobilí to pochopit.
Slavíme dnes v našem sboru – ve strměšském shromáždění – neděli křestní. Křtíme dnes malého Štěpána Mašáta. Bůh nás znovu ujišťuje o platnosti svých slavných zaslíbení – a to je zdroj naděje, potěšení a síly pro každého z nás. Samému Bohu chvála, čest!

Amen


Kázání na text: Židům 4,14-16

Máme mocného velekněze Ježíše, Syna Božího. To je základní východisko a výpověď tohoto oddílu. Nemáme ho však ve své režii, není nám k dispozici podle naší libovůle, není naším služebníčkem. Máme ho jako když máme např. své rodiče – patří k nám a nemůžeme na tom nic změnit. V tomto smyslu máme mocného velekněze Ježíše, Syna Božího.
Ježíš jako mocný velekněz – tak epištola Židům vyjadřuje Ježíšův význam pro křesťanský sbor. To znamená: sbor „má“ toho, který jej před Bohem stále zastupuje, zasazuje se za něj tak, že se přimlouvá (srov. 7,25). Smyslem starozákonní velekněžské služby bylo zprostředkovat člověku spojení s Bohem. Starozákonní velekněz byl prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Jednou za rok vstupoval s krví obětního zvířete o svátku smíření do svatyně svatých. Činil tak zástupně za ostatní. Jeho dílo však zůstávalo i v nejlepším případě jen náznakem a každým rokem se opakovalo.- Epištola Židům však vyznává, že Ježíš je nejvyšším a pravým veleknězem, neboť on tu službu velekněze splnil jednou provždy , definitivně. Tím, že se sám obětoval , on sám byl obětí, vykonal to jednou provždy. Ježíš zprostředkoval člověku spojení s Bohem. On to zařídil. Byl k tomu ze strany Boží určen, pověřen a vykonal tu službu svým utrpením a smrtí. Tím nám zprostředkoval a zaručil trvalý přístup k Bohu. Proto už není třeba starozákonních kněží, oltářů, obětí a kultovního inventáře. Máme mocného velekněze Ježíše, Syna Božího.
Tento mocný velekněz vstoupil až před Boží tvář, doslova: prošel nebesy či pronikl nebesa. To znamená, že pronikl až tam, kam zbožnost, náboženství a bohoslužby sice ukazují, ale nepronikají. Ježíš se dostal dál a výš, než stačí dohlédnout zrak náboženských lidí. Ježíš vstoupil až před Boží tvář.
Jak to udělal, jak toho dosáhl? – Tak, že strpěl, co mu lidé hrozného připravili a učinili. Svým zástupným utrpením toho dosáhl; že přijal cestu kříže. Že prošel nocí, kdy se zdálo, že ho i Bůh opustil. Epištola Židům je zde nejpodobnější Janovu evangeliu, které Ježíšovo utrpení a smrt vidí ve vší hrůze, nic nepřikrašluje, a přesto je právě tento trpící tím, který jedná a má všechno v rukou. On je i ve svém utrpení svrchovaným Pánem. Nic mu nevypadlo z rukou.
Tohoto velekněze, Ježíše, Syna Božího máme. Můžeme to jistě ignorovat, zapomenout na to, svůj pohled odvrátit jinak – to právě dělali adresáti tohoto přípisu. Všechno můžeme – na tom však, že Ježíš je mocný velekněz, že to z Božího rozhodnutí platí, na tom nemůžeme nic změnit.
Není nám však tento velekněz Ježíš příliš vzdálený, někde v nebi? Kdo je, jaký má k nám vztah, co je jeho charakteristikou? – Ve verši 15-tém je to vyjádřeno záporně: „Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ Je to „sympatický“, soucítící velekněz, kterému nejsou vůbec cizí současná pokušení a slabosti sboru, jenž je prvním adresátem těch řádků. Současnou nouzi a pokušení sboru může dobře pochopit, dobře jí rozumí. Může mít soucit, protože on sám byl pokoušen. „Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (2,18) Byl pokoušen dokonce všemožně a stejným způsobem. Ježíš byl vystaven stejným pokušením jako my – i on stál po celý život před otázkou, zda opustí či neopustí cestu Božích přikázání, zda se vzdá či nevzdá cíle určeného Otcem. Ježíš se dokáže dobře vžít do situace sboru, ke kterému epištola mluví. – Ježíš byl pokoušen jako my – ale on v tom všem na rozdíl od nás obstál – a tím pro nás otevřel cestu.
Situace sboru je charakterizována slabostí, ochablostí, celkovou nemohoucností. Je to situace únavy na cestě, která už je dlouhá a přináší nové problémy a nové zkušenosti s hříchem, který je všudypřítomný. Ti křesťané už za sebou něco mají – nejen krásné a vzrušující zážitky svého křesťanského mládí či jara, ale i zážitky bolestné. Byli zasaženi pronásledováním. Nevíme, jak to pronásledování dlouho trvalo; teď však patří minulosti. Jenomže nejeden z těch křesťanů se teď začal bát, že se blíží další vlna pronásledování. Mnozí začali mít strach a začali přemýšlet, jak to zařídit, aby je ta příští možná perzekuce nepostihla. Jak se to mohlo zařídit? Třeba tak, že opustí veřejná společná shromáždění a budou se scházet v malých kroužcích po domech . A nebo se schovají u židů. Židovství bylo státem povolené naboženství (religio limita) – a tak to u těch židů přežijeme. A až nebezpečí pomine, zase se ke křesťanství přihlásíme. Proti těmto náladám a úvahám epištola mluví, s tím se vypořádává.
Jak to dělá? – Tak, že pastýřsky napomíná a povzbuzuje tyto do malomyslnosti a ustraše- nosti propadající se bázlivé křesťany, kteří se domnívají, že je možné jednou křesťany být a pak zase ne, podle politické situace.
Svědek, který píše tento dopis povzbuzuje a napomíná dvojím způsobem: a) držme se toho, co vyznáváme a b) přistupme tedy směle k trůnu milosti. – Držme se toho. co vyznáváme – to je ta první rada. Držme se tedy toho, co vyznáváme o Kristu. Sem jistě patří i ta věta:
Ježíš, tento Ježíš je Syn Boží, mocný velekněz, který vstoupil až před Boží tvář. (14) Držet se toho, co vyznáváme, znamená jistě chválit Boha a vyznávat jeho jméno při bohoslužbách (srov. 13,15). Ale ono vyznání není jen to už jednou formulované, čeho si máme vážit, střežit a ochraňovat. Držme se toho, co vyznáváme – to také znamená: osvědčujme svou víru i v nových situacích, i v nových ještě nevyzkoušených okolnostech. Držet se toho, co vyznáváme, znamená proto také: chopit se naděje (srov. 10,23).Naděje jako obsah toho vyznání. Vězme, že Kristus dokáže zvládnout také nové situace, do kterých se jako sbor, církev i jednotlivci dostaneme. Mějme naději pro budoucí časy. Vždyť ten, kterého vyznáváme, nestojí jen na začátku, ale je rovněž i dokonavatelem víry (srov. 12,2). Ježíš Kristus je tentýž, včera i dnes i na věky (13,8). – Stejným směrem nás vede i ta druhá výzva: přistupme tedy směle k trůnu milosti. To znamená i zcela konkrétně: neopouštějme to prostředí a společenství, kde v modlitbě hledáme milost a pomoc v pravý čas. Tedy: nezanedbávejte společná shromáždění (10,25). K trůnu milosti máme přistupovat směle (Český ekumenický překlad), směle s doufáním (Kraličtí), s důvěrou. Řecký výraz „meta parresias“ umožňuje i překlad: přistupujte k trůnu milosti otevřeně, svobodně, veřejně, neohroženě, upřímně a v radostné důvěře.
Dáme-li se vést těmito dobrými radami, těmito povzbudivými výzvami, pak se nemineme s cílem: dojdeme milosrdenství a nalezneme milost a pomoc v pravý čas (16b). To svobodné, otevřené, důvěřivé přistupování k trůnu milosti má velice žádoucí ovoce – velice blahodárný účinek, působí zcela konkrétně. Přináší pomoc k překonání té ochablosti a slabosti, kterou sbor tehdy – a nejen tehdy – prožíval. Jak se ta pomoc konkrétně projevila, to v textu není.
Jsme však ujištěni, že přijde v pravý čas, tzn. dřív, než bude pozdě.
A přece je o té pomoci řečeno něco určitějšího – má podobu milosrdenství a milosti. To je překvapující a povzbudivé, že nebeský trůn je trůnem milosti a milosrdenství. Sbor smí dojít milosrdenství a nalézt milost – právě tato důvěra a jistota sboru chyběla. Navzdory slabosti a ochablosti má však sbor zaslíbenu pomoc, aby nabral nový dech a novou naději. Tehdy, jako dnes.

Amen

Kázání na text: Matouš 25,31-46

Evangelium je radostná zpráva o tom, že Bůh nepřichází člověka a svět odsoudit, ale zachránit, spasit. Tato záchrana není ničím podmíněna. Jak vyznáváme se všemi reformátory: jsme spaseni z pouhé milosti, bez našeho přičinění, bez dobrých skutků. Bůh se sám rozhodl a to pouze ze své milosti – nikoliv se nám mstíti, ale odpustiti.
Když se pod tímto zorným úhlem základního reformačního přesvědčení podíváme na dnešní text kázání, zjišťujeme zde veliké napětí. Zdá se, že tady o nějaké milosti nemůže být žádná řeč. Tady je to přece tak, že každý dostává podle svých zásluh: spravedliví jsou za své činy odměněni věčnou blažeností a ti prokletí a zavržení si svůj úděl také „vysloužili“ – svou lhostejností, nezájmem o potřebné. Co tedy v posledu rozhoduje, jsou skutky, činy, jednání. Na tom všecko záleží, jak dopadneme při tom posledním účtování.
A tak se tedy ptáme: co je potěšujícího, v čem je evangelium, když všechny národy a všichni lidé budou muset jednou předstoupit před soudní tribunál a konečný verdikt bude závislý na tom, jestli obstojí mé jednání v časnosti? Tohle je přece obecně rozšířené náboženské přesvědčení, že pravda nakonec vyjde najevo a odměněni budou ti, kteří si počínali spravedlivě. I největší tyrani a despoté v dějinách lidstva své hrůzné činy ospravedlňovali a stále znovu ospravedlňují ryzími pohnutkami. Války a genocidy se stále omlouvají vyššími zájmy – dokonce zájmy Božími! Každý tyran tvrdí, že právo a Bůh je na jeho straně…
Nedá se popřít, že základní motiv tohoto podobenství je soud. A i když je soudcem Syn člověka, Boží Syn, Ježíš Kristus, je to soud. Stát před soudcem jako obžalovaný je velmi nepříjemná až kritická situace. Je nepříjemné mít co do činění se soudem – i když si je člověk jistý svou nevinnou. To podobenství je řečeno i na naši adresu a my si uvědomujeme, že si nemůžeme být tak naprosto jisti, že jsme v právu. Podobenství je namířeno proti sebejistým a samospravedlivým. Právě oni s překvapením slyší: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ (41)
Na čem se tedy rozhoduje o tom, kdo půjde napravo a kdo nalevo – tj. kdo bude Soudcem-Kristem přijat a nad kým visí Damoklův meč odsouzení? „ Tehdy řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (34-36) – „Potom řekne těm na levici: Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ (41-43) Všecko se tedy rozhoduje na těch v nesnázích, potřebných, které Král má za své bratry. To jsou ti hladoví, žízniví, na cestách, nazí, nemocní, uvěznění. Na jejich straně stojí Král tak rozhodně, že se s jejich věcí, v jejich při s nimi ztotožňuje. „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ – „Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ (45)
Na první pohled se zdá, že je tímto oddílem relativizována víra jako vědomé se přihlášení k Ježíši Kristu. Zdá se, že víra je vlastně něčím nadbytečným, nepotřebnou nadstavbou. Jakoby se zde potvrzovaly hlasy, které kladou rovnítko mezi křesťanskou víru a humanizmus. Mezi víru a angažovanost za spravedlivější pořádky ve světě. Tak velice silně až hereticky jednostranně je v tom podobenství o posledním rozdělení položen důraz na jednání, postoj k utištěným a ukřivděným.
Dlužno říci, že tento důraz křesťané všech dob potřebovali slyšet. A potřebujeme jej i my. Věrohodnost křesťanské existence se nezískává účastí na bohoslužbách. Tím méně pouhou formální příslušností k církvi. Věrohodnými se stáváme až tehdy, když se osvědčujeme (svou víru osvědčujeme) v zápasech všedních dnů. Když je naše víra živá a dělná, orientovaná na pomoc těm, které Kristus prohlašuje za své nepatrné bratry. Jde o víru orientovanou od sebe k bližnímu, který je v nouzi. Našim bližním je pak každý člověk, protože Kristus má všechny za své bratry a sestry. On nás sbližuje a bratří navzájem.
Jistě platí: víra bez skutků je mrtvá – vlastně žádnou vírou není. Kristu je jistě daleko milejší obětavý humanista, než sobecký a lhostejný člen církve. Ovšem víra v Krista není něčím nadbytečným a nepraktickým. Poznat a milovat nepatrného bratra je možné jen tomu, kdo napřed poznal lásku Kristovu. Ježíš nejdřív přichází sám – jako ten Nazaretský, jako Ukřižovaný a Vzkříšený. Přichází v evangeliu. Kdo ho tam pozná, může ho poznat v bratru! Pomoc bratru a bližnímu nebere křesťan jako zásluhu, ale jako samozřejmou odpověď na Boží lásku.
Za zmínku stojí ještě to, že všichni v tom podobenství jsou překvapeni; jak ti na pravici, tak ti na levici. Ti na pravici si vlastně ani ty své dobré skutky neuvědomují – tak samozřejmě svou víru osvědčují v pomoci potřebným. Jejich levice neví, co činí pravice. Uvědomují si, co dobrého pro ně udělal Ježíš. O sobě pak mají nízké smýšlení. Vůbec se nezabývají myšlenkou, jak jsou dobří a ušlechtilí. Nečiní si žádný nárok na to, aby byli pokládáni za spravedlivé. A právě proto jsou za spravedlivé Kristem-Králem prohlášeni!
Překvapeni jsou i ti na levici. Jenže opačně. Oni se za spravedlivé pokládali. Byli si sami sebou jisti. A to oslabilo jejich citlivost a vnímání – jejich sociální cítění. Problém potřebných bližních považovali za banální, podružnou a bezvýznamnou záležitost nehodnou jejich pozornosti.
Podobenství chce říci: měřítkem a dělítkem bude na posledním soudu skutek lásky. Nestačí jen víra jako soubor dogmat, nestačí víra jako poznání. A nestačí ani niterná zbožnost. Kristus říká: dívej se na potřebné kolem sebe jako na Kristovy a své bratry a věcně pro ně udělej, co můžeš a co je třeba!
Nelze zastřít varovný tón dnešní perikopy. A přesto je zde v jádru evangelium, dobrá zpráva. Spočívá v tom, že je to velmi naléhavé pozvání. Je to podobenství – rozsudek ještě vynesen nebyl. Kristus si přeje, aby se každý dal tímto naléhavým upozorněním varovat. Je nejvyšší čas!... Nikdo není předurčen k tomu, aby nad sebou jednou uslyšel, co ti na levici. Kristus si přeje, aby každému bylo řečeno, co těm na pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa!“ Amen

Kázání na text: Marek 6,6b-13

Všichni to známe – ten mizerný pocit, když se nám něco nepovede. Každý jsme nejednou okusili hořkost prohry a nezdaru. V takové situaci tíhneme k černému a pesimistickému pohledu na vše kolem nás.

Také Ježíš se musel vyrovnat s nezdarem, odmítnutím a nedůvěrou. Tím bolestnější, že se mu tak stalo doma, mezi svými v Nazaretě – čteme o tom u Marka v oddíle, který bezprostředně předchází dnešnímu textu kázání. Ježíš tu pronáší známé a nejednou citované slovo: „Není prorok beze cti, jediné v vlasti své a v rodině své a v domě svém.“ (Mk 6,4) „A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nedověře.“ (Mk 6,5-6a)

Nezdar, odmítnutí, nezájem. Tomu velmi dobře rozumíme! Právě tehdy, když se díváme na církev a naše sbory. Nemalomyslníme a neříkáme, že je nás stále méně (a ono to tak skutečně je – statistika nelže)? A naši současníci většinou o Pána Boha, natož církev zájem nemají.

Co však dělá po neúspěchu v Nazaretě Ježíš? „Obcházel pak okolní vesnice a učil.“ (6b) Ježíš se nedává nezdarem v Nazaretě zdeptat. Nenechá se odradit neskládá ruce v klín. Obcházel okolní vesnice a učil – tedy: působil misijně.

Evangelizoval navzdory odmítnutí a odporu jedněch. Když u nich nebyl přijat, jde jinam, k jiným. Opravdový zápal pro Boží království se nedá jen tak lehce zlomit.

A všimněme si další důležité věci: Ježíš zavolal svých Dvanáct a počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. Ten úkol, misijní úkol, úkol získávat pro evangelium nové spolupracovníky je tak veliký, že na něj jeden člověk nestačí. Nestačil na to sám ani Pán Ježíš! Proto povolává a vysílá se svým pověřením ty, kteří byli v jeho blízkosti – svých Dvanáct. Tato zásada platí i dnes: faráři a kazatelé nestačí obcházet a učit, dostát misijnímu poslání církve sami! Sám voják v poli je ztracený a mnoho nezmůže. Je třeba se spojit a vytvořit jádro spolupracovníků. Faráři bez ochotných dělných rukou obětavých spoludělníků na vinici Páně mnoho nezmohou. Zájem o duchovní růst sboru je záležitostí všech opravdových členů sboru – především presbyterů. Ježíš si povolává své nejbližší a pověřuje je úkolem – vysílá je.

Všimněme si další zajímavé věci: Ježíš je vysílá po dvou, vždy dva a dva. Nikoliv každého osamoceně a na vlastní pěst. Proč po dvou? Nejen aby si pomáhali a navzájem se posilovali. Šlo také o hodnověrnost. Jestliže vám o něčem budou shodně svědčit dva lidé, přidáte tomu jistě větší váhu, než když uslyšíte jen hlas jednotlivce. A také známe zaslíbení: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ ( Mt 18,20)

A všimněme si dále: Své pověřence Ježíš neposílá jen tak bez ničeho – dává jim výbavu. Vybavuje je mocí nad nečistými duchy. Evangelium je hrází proti všem silám, které člověka zotročují a získávají nad ním vrch. Touto záchrannou mocí vybavuje své vyslance a pověřence Ježíš. Evangelium jde dál svědectvím o Ježíši a těmito svědky jsou ti, kteří se dají Ježíšem zavolat a poslat. Každý křesťan má zároveň určité poslání a úkol.

Aby člověk ten úkol, to pověření mohl splnit, musí ovšem respektovat určité zásady: „Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty.“ (8-9) Nic nebrat na cestu – to je ta první podmínka – vzít jenom hůl. Hůl – ne jako zbraň či donucovací prostředek – nýbrž jako oporu v únavě. Hůl jako berlu, o kterou se opřu, když docházejí síly. Smyslem těch výzev je, aby se z nás nestali těžkooděnci, kteří jsou sice materiálně dobře vybaveni a zajištěni na dlouhou cestu; ovšem právě proto jsou příliš vázáni a svázáni. Jen svědkové lehkých nohou (lehkooděnci) mohou vykonat misijní úkol. Naše mysl má být cele soustředěna na to poslání – v důvěře, že se Bůh postará i o to nezbytně nutné k životu. Evangelium jde dál službou křesťanů, kteří se dokážou cele spolehnout na Boží vedení a péči; kteří se cele vydají do Božích rukou. Jen odlehčeni od starostí typu: co budeme jísti, co budeme píti a čím se budeme odívati, jen v této svobodě můžeme nést evangelium dál. Jen odkázanost a stálá vázanost na Ježíše Krista nás učiní svobodnými a lehkých kroků.

„A řekl jim: Když přijdete někam do domu, tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete. A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim.“ (10-11) Ani zvěstovatelé evangelia, Ježíšovi pověřenci, nebyli uchráněni mnohých nástrah a pokušení. Jednou z nich je: vybírat si „lepší“ domy, kde se jim dostane bohatšího pohoštění. Učedníci nemají přecházet tam kde je jim víc nabízeno; mají zůstat u prvních hostitelů. Proto příkaz zůstávat v domě, kam přijdu. Všechno ustupuje do pozadí před velkým a naléhavým úkolem – věrohodně předat evangelium co nejširšímu okruhu lidí. Že tohoto napomenutí bylo třeba, je patrné ze spisu „Učení apoštolů“ (Didaché – z poloviny 2. století); zde čteme o varování před apoštoly, kteří se v jednom místě zdržovali víc než dva dny. Pokušení zištnosti nejsme uchráněni ani my kazatelé.   

Ovšem ani zvěstovatelé evangelia neměli vždy zkušenosti nejlepší: „A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim.“ (11) Ne všude byli apoštolé rádi viděni a ochotně přijímáni. Kde narazili na svéhlavý odpor a zatvrzelé odmítnutí, tam se měli oddělit a i viditelně dát najevo, že zde není lid Boží. Vyražením či setřesením prachu z nohou se dával výraz tomu, že s těmito lidmi nechceme mít nadále nic společného. Tam, kde nejsou apoštolé přijati, nemají se podbízet a vnucovat. Mají odejít jinam.

„I vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ (12-13) Apoštolé volali k pokání – tj. ke změně života, myšlení a jednání zároveň. Pokání není vnější póza, nýbrž opravdové rozhodnutí začít jinak. Volání k obratu však apoštolé spojovali s uplatňováním té moci, která jim byla Ježíšem dávána – vymítali mnoho nemocných a uzdravovali je. Evangelium jde dál nejen jako teorie a výzva, nýbrž jako podmanivá, osvobodivá a záchranná moc. Ovšem – moc závazná. V tom je právě síla evangelia, že se týká celého člověka, že to není jen návod ke slušnému chování, nýbrž - že se projevuje jako moc, která dokáže člověka měnit a vyvazovat z vlivu všelijakých mocí a mocností, které si na člověka dělají neoprávněný nárok.

      Český ekumenický překlad nadepisuje dnešní oddílek: „Vyslání Dvanácti“. Ta Dvanáctka je symbolický termín pro všechny, kteří se dají Ježíšem povolat a pověřit k úkolu nést evangelium všemu stvoření. I my jsme voláni, abychom se dali cele do služby evangeliu. A abychom se nelekali ani nepohodlí, nepochopení a obětí pro Boží království. Amen

Kázání na text: Jakub 5.7-9


Kázání na text: Jakub 5,7-9 Trpělivost – to je něco vzácného, velký dar. Jak různě lidé reagují, když se ocitnou v jedné a téže situaci. Jak různě se dají zvládat a řešit nesnáze a těžkosti. Co pomůže vztek a nedůtklivost? To dokáže jen dokonale otrávit ovzduší a deptá, ničí jednotlivce i společenství.
Dá se však trpělivosti naučit? Vždyť mnohé je nám dáno do vínku už při narození. I děti jsou různé – jedno je nesoustředěné a nepozorné, druhé si dokáže pěkně hrát i samotné a má výdrž. Stokrát a tisíckrát si můžeme ukládat, abychom byli trpěliví a stejně s tím nic moc nenaděláme.

A přece je možné něco ovlivnit, na své trpělivosti či netrpělivosti pracovat. K trpělivosti napomáhá vědomí, že mám nač čekat. Že vím: a já se přece dočkám. Jedině tehdy, když žiji budoucností, když mám nač čekat, dovolím si být trpělivý. Proto je v nás i kolem nás tolik nervozity a netrpělivosti, tolik neklidu – trpělivě čekat je těžké. Nač ostatně čekat? Život nám rychle ubíhá a je třeba konat, jednat, rvát se o místo na slunci a ne trpělivým očekáváním dávat vlastně příležitost a šanci všem dravcům s lidskou tváří.
Křesťan ovšem má nač čekat. Očekáváme Krista – jeho druhý příchod. V tom je síla křesťana a věrné církve – nedá se jen tak lehce zlomit, otrávit a zdeptat. Síla je v tom, že můžeme žít tím, co nás teprve čeká, co je před námi! Tím můžeme přemáhat tu všelijakou mizérii a psotu, ve které žijeme. Kristus slíbil, že přijde. Tak se na to spolehněme,. věřme tomu!
Myslím, že v tom, co se nám nabízí jako síla, je jedna z našich velkých slabin. Vždyť jakou roli hraje v našem životě ten Kristův slib, že zase přijde? Kdo s tím počítá a vyvozuje z toho radostnou naději pro sebe, druhé a celý svět? Někteří s Kristovým příchodem vážně počítají, jenže dost sobecky – jen aby oni patřili mezi ty vyvolené. Jen aby oni dosáhli spásy. Křesťanovo očekávání je však otevřené a nadějné. Zahrnuje i druhé, lidské společenství a celý tento svět. Z církevních dějin je také zřejmé, že oživené očekávání Kristova příchodu vede vždycky k pohybu, k vyjití ze zvykovosti, pouhé formálnosti. Ti, kteří v roce 1419 v počátcích husitského hnutí putovali na hory, očekávali druhý Kristův příchod v nejbližší budoucnosti. Tam, kde křesťané vážně počítají s Kristovým příchodem, tam se něco děje. Vyhlížení Krista nevede k odevzdanému nicnedělání a pasivitě. Naopak. Když člověk vezme Kristův slib s poslední vážností, hrozí spíše jiné nebezpečí: že přestane očekávat trpělivě a začne být až moc aktivní. Ve snaze, aby ten příchod uspíšil, aby Bohu „pomohl“, aby to už tady konečně bylo.
Trpělivost – v biblickém pojetí nejde ani tak o lidskou vlastnost či ctnost. Trpělivost, kterou má na mysli dnešní text, není v lidských možnostech. Základní otázkou není, zda jsem od přirozenosti trpělivý či netrpělivý. Zásadní otázka je, zda věřím, že Ježíš přijde. Věřím, že budoucnost patří jen Kristu, že on a jen on bude mít poslední rozhodující slovo? Často klesáme na mysli, jsme vnitřně rozháraní, ztrácíme naději. A ono opravdu není snadné odolat a ustát všechno to, co na člověka doléhá, nepodlehnout tomu, ale obstát a vydat živé svědectví o své víře.
Povzbuzení k trpělivosti a vytrvalosti, která má základ v jistotě, že Pán přijde a rozsoudí všecky lidské činy – to je řečeno v souvislosti varování bohatých , mocných a pyšných. Celá Bible důrazně varuje před pýchou a svémocností boháčů, která vede k pohrdání slabými, k pošlapávání práva a spravedlnosti. Pro sobecké , bezohledné a poživačné boháče je blízký příchod Kristův, hrozbou. Běda vám! Pro věrné Kristovy je Boží soud naopak povzbuzením a posilou, povzbuzením k trpělivosti a vytrvalosti. V oddílku, ze kterého je vybrán text kázání, jsou důležitá dvě slovíčka, která mají obdobný význam – dají se přeložit jako trpělivost, dlouhý dech, vytrvalost, výdrž, očekávání, stálost, ale i shovívavost k druhým lidem. To, jestli žijeme očekáváním Krista, má zásadní důsledky pro život každého z nás. Také pro naše vztahy. Jestli Kristus nepřijde , pak se musím pustit do té nesmlouvavé rvačky s ostatními. Abych ukořistil co nejvíc, abych měl všechno co jiní. Jestliže Kristus nepřijde, pak všechno záleží jen na nás a není nač čekat. - Ale Kristus přijde, protože to slíbil. Aj, soudce již přede dveřmi stojí – tak je to vyryto do portálu vstupních dveří libštátského kostela (mého prvního sboru). Kristus je soudce – jen on. A to je pro nás moc dobře. Je velkým štěstím, že těmi soudci nemusíme být my. A proto nesuďme, nestěžujme si jeden na druhého, nenaříkejme si na druhé. Buďme k sobě navzájem trpěliví a snášenliví. Právě tam, kde se dobře známe kde jsme si nejblíž – v rodině i v rodině sborové, sborovém společenství – právě tady jsou naše vztahy někdy narušeny a nalomeny nejbolestněji. Není tak těžké udržovat „nadstandartní“ vztahy s lidmi, se kterými se tak důvěrně neznám a od kterých mne dělí určitý odstup. Ale jak těžké je mít trpělivost a být snášenlivý k těm, kteří jsou nám velice blízko a kterým vidíme „pod pokličku“. A právě do těch se promítá trpělivost pramenící v očekávání pravého soudce – Krista Pána. Jak chceme být věrohodní, jak má nevěřící svět uvěřit v sílu Kristovy lásky, když jsme nesnášenliví – když jsem nesnášenlivý ve vlastní rodině a když nedokážu opravdu odpustit a podat ruku na usmířenou sestrám a bratřím ve sboru ? Vnitřní slabost a nedověra, to je tím největším nebezpečím pro život církve. Vnější nepřízeň a vnější tlak není pro církev zdaleka tak zhoubnou jako vlastní nevěrohodnost, polovičatost a nestálost.
Vy starší a nejstarší pamatujete na doby, kdy naše kostely a modlitebny byly zaplněné. Nyní jsou poloprázdné či prázdné! Co však s tím? Nic nezmohou nářky, výčitky, svalování viny na druhé. Běda těm, kteří jen nostalgicky vzpomínají! Jedinou dobrou odpovědí na hubená léta, na situaci, kdy není úspěch dán našemu dílu, je vlastní sebekritičnost, pokání, vytrvalost, trpělivost a věrnost. Čekejme trpělivě až do příchodu Páně. Čekejme trpělivě jako rolník na drahocennou úrodu země. Čekejme a zároveň něco dobrého a užitečného dělejme! Posilněme svá unavená a zemdlená srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Aj, soudce již přede dveřmi stojí. Proto také nemusíme soudit, abychom sami nebyli souzeni.
Ta trpělivost a vytrvalost víry se nedá nadiktovat. Trpělivost a pevnost je důsledkem důvěry v Kristův slib. Jedině tehdy, když uvěřím Kristovu slibu a spolehnu se na něj, dokážu trpělivě vyhlížet. A pak můžeme mít naději i pro sebe, naše rodiny, sbory a celý svět.
Amen

Pelhřimov 27.6.2010 Mt 18,20


Modlitba po kázání Svatý He, vzdáváme ti chválu, protože jsi dobrý, tvé milosrdenství je věčné. Uvědomujeme si to na každém kroku. Poznávali to i naši otcové, když zde začínali církevní práci, poznávali to v průběhu dalších let i mnozí další, a tak to vděčně vyznáváme i my dnes. Věříme, že nás tvá dobrota bude provázet i nadále. Veď nás svým Duchem a žehnej nám i nadále. Nechť se i při nás, PJKe, aspoň trochu naplňuje, že jsme světlem světa a solí země. Nechť nás i ve věcech vezdejších provází tvé požehnání. Píseň 404
Přímluvná modlitba: Náš Pane, chtěli bychom být dobrými svědky evangelia, chtěli bychom být nápomocni všude tam, kde dáváš růst svému království uprostřed světa, chtěli bychom se podílet na každém dobrém díle. Veď nás tak, abychom byli užitečnými služebníky. Prosíme za sebe, za své děti, za členy a přátele našeho sboru, za celé okolí. Nechť je i zde tvé Slovo zdrojem moudrostí a oporou v životním rozhodování. Žehnej každému dobrému úsilí, ať probíhá kdekoliv.
Prosíme za lidi nemocné, trpící, všelijak strádající, ponižované. Prosíme za lidi, kteří už od života nic nečekají. Prosíme za ohleduplnost, moudrost i vstřícnost jejich okolí. Kdekoliv si k pomoci povoláváš i nás, dej, abychom byli ochotní, vstřícní a počínali si moudře. Prosíme za lidi v zemích, kde je násilí, kde se lidí zmocňuje fanatismus, kde si jako životní program vytýčili nepřátelství vůči jinak smýšlejícím. Prosíme za místa světa, kde vládne duch nenávisti. Nechceme a nemůžeme se nad nikoho povyšovat, stopy takových hříchů vidíš i při nás. Proto tě prosíme, smiluj se nade všemi, smiluj se nad námi. Ve jménu PJKa se společně modlíme: Otče náš…
Poslání a požehnání: PJK řekl: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce, Syna i Da a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Požehnání:) A hle, já s vámi jsem po všecky dny až do skonání tohoto věku. Amen Píseň 421

Introit: Blahoslavení, kí přebývají v domě tvém, ti tebe navěky chváliti budou. Lepší je den v síňcích tvých než jinde tisíc. Zvolil jsem sobě raději u prahu seděti v domě Ba svého než přebývati ve stáncích bezbožníků. Tu milosti i slávy udílí H, aniž odepře čeho dobrého chodícím v upřímnosti. (84,5.11n) Píseň 85
Modlitba: Svatý Bože, v PJKu náš dobrotivý Otče. Přicházíme k tobě a prosíme, přijmi naši modlitbu. Jsme obyčejní lidé, jako tvoji následovníci jsme velmi nedokonalí, naše věrnosti má mnoho mezer. Ale ty jsi a zůstáváš věrný. V tobě je pravda a spása. V tobě je naděje pro nás, pro naše děti a vnuky, pro naši zem, pro svět. Nechceme žít bez tebe, bez tvého Slova, bez společenství církve. Hlásíme se k tobě, protože tě potřebujeme. Tvé odpuštění, tvé vedení, tvého Ducha.
Děkujeme za všechna místa, kde se lidé ve tvém jménu scházejí a kde se zvěstuje tvé evangelium, kde smíme i skrze svátosti přijímat jistotu, že jsme tvoji a ty jsi nám stále blízký. Věříme, že konáš své dílo i v našem městě. I skrze naši církev. S vděčností myslíme dnes na lidi, kteří se tu před sto lety ve tvém jménu začali scházet. Vděčně si připomínáme místa, odkud přišli a odkud si přinesli i věrnost tobě a také touhu po pravidelném slyšení tvého Slova i po společenství sester a bratří.
Děkujeme, že ses k lidskému úsilí přiznával, tehdy na počátku i v dalších letech. Jak velikým bohatstvím svých darů jsi zahrnoval všechny, k nimž se odsud šířilo tvé Slovo. Věříme, že nám budeš i nadále milostivý. Pokorně prosíme, nechť tvé požehnání sestupuje na nás všechny, na naše rodiny, na naše přátele, na naše město, na celé okolí. Učiň to pro své jméno, pro své milosrdenství, pro to vše, co jsi nám daroval v osobě a díle PJKa. Čtení: Ps 107,1-16 Kdo je moudrý, ať dbá těchto věcí a Hovu milosrdenství ať hledí porozumět. Píseň 604

Mt 18,20 Č: Ps 107,1-16 Nejprve obraťme pozornost k 107. žalmu, jehož první část jsme slyšeli v úvodním čtení. Jeho obsah a záměr je vyjádřen hned v první větě: „Oslavujte Ha, neboť je dobrý, neboť navěky milosrdenství jeho.“ - Následující verš naznačuje, kdy a při jaké příležitosti jsou k tomu lidé vyzváni: „To ať řeknou ti, ké shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, od severu i od moře.“
Žalm je pochází z doby velmi pozdní, kdy to vše, o čem se píše v SZ, měl izraelský lid už dávno za sebou: Od vyvedení z Egypta až po návrat z babylonského zajetí. v důsledku všech těch pohnutých událostí už velká část Božího lidu bydlela mimo Palestinu. Mnozí už těch cizích zemích zůstali, usadili se tam, a našli tam nový domov: na východě v Mezopotamii, jiní se dostali na jih do Egypta, další na západ do krajin kolem Středozemního moře. Tak se vytvořila židovská diaspora, Židé, žijící v rozptýlení ve všech končinách světa. Zůstali tam, na Hospodina a na zaslíbenou zemi však nezapomněli. To měli jako svůj pravý domov.
Pokud to bylo možné, přijížděli aspoň občas do Jeruzaléma, i z velké dálky, zpravidla na některý velký izraelský svátek. Pro takovéto velké sváteční shromáždění byl pravděpodobně složen tento žalm. Právě tito lidé mají zde oslavovat Ha za jeho milosrdenství. „Ti, ké tady H shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, od severu a od moře.“ Sjeli se sem z celé diaspory, ze všech koutů světa. Jako potomci těch, kí v průběhu let a staletí museli opustit zaslíbenou zemi. Co má být vůdčí myšlenkou tohoto jejich shromáždění? „Oslavujte Ha, protože je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. To ať řeknou ti, kdo byli Hem vykoupeni, ké on vykoupil z rukou jejich protivníků.“ Nebudou tedy vzpomínat jen na to, co všechno museli jejich otcové prožít, jak mnoho jejich národ trpěl (často ovšem pro své viny). Nýbrž hlavně na to, jak je H zase znovu zachránil, a jak je (nebo aspoň jejich část) z rukou všech jejich protivníků vykoupil. V žalmu (1-32) jsou uvedeny čtyři příklady Hovy dobroty a jeho milosrdenství (čtvero vysvoboditelských činů Božích). Do nich jsou porůznu zakomponovány příběhy Bího lidu. Mám za to, že podobným směrem může vést naše první úvaha, když si zde dnes připomínáme, že uplynulo sto roků od začátku organizované církevní práce v tomto městě. Sto roků, to jsou čtyři generace.
A tak jako tehdy v jeruzalémském chrámě, tak i dnes tady – kdyby to šlo – by tu mohly čtyři skupiny sester a bratří vydávat svědectví, jak se Hovo milosrdenství projevovalo v těch jejich časech: ti, kteří tu byli v samých začátcích, přes světovou válku až do poloviny třicátých let, ti, kí zde byli v době druhé světové války a zažili nástup nových pořádků, ti třetí z doby, kdy tu vládnoucí silou byl ateistický komunismus, i ti čtvrtí, kteří zažili nástup svobody, se všemi kladnými i zápornými rysy.
Byly to různé časy, navenek někdy více, jindy méně příznivé pro církevní činnost. Pamětníci by mohli každé to období charakterizovat, co bylo pro které to čtvrtstoletí příznačné, ale pokaždé by se nepochybně ozvalo podobné svědectví, jako slyšíme v každé části toho žalmu): „Ale když v té své situaci volali k Hu, on vytrhl je z tísně a seslal své slovo, dal vodu na poušti, vyvedl z temnot, utišil bouře, otevřel jim další cestu.“ A pokaždé by musel zaznít stejný refrén: chvála Hu za milosrdenství, ve kterém se skláněl k vašim otcům a k vám i v tomto městě; vděčnost za veliké a nesamozřejmé činy, ano doslova za divy, které tady on sám konal. Kolik věcí mohlo dopadnout docela jinak! Žalm končí větou: Kdo je moudrý, ať dbá těchto věcí a Hovu milosrdenství ať hledí porozumět.
Ale je tu ještě to druhé čtení: slova PJKa, která jsem položil jako vlastní základ kázání: „Kdekoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ Nedá mi to, abych i tady nenavázal na Vaše století. A to hned u prvního slova tohoto Jšova výroku. „Kdekoli.“ Kdekoli se sejdou. Nestudoval jsem Vaši historii, ale nahlédl jsem aspoň do stručných zpráv o Vašem sboru ve dvou svazcích našeho církevního sborníku. A tam to stojí, kde všude se zdejší evangelíci v tom městě scházeli.
Pokud jsem to správně zachytil, v tom prvním čase byly služby Boží v hostinci. Pak se k bohoslužbám se scházeli ve škole. V padesátých letech byla zakoupena a upravena bývalá synagoga. Když ji město zbouralo, octli jste se tady, kde se vám postupem doby podařilo vybudovat sborový dům s touto modlitebnou.
Určitě to není přesný úplný výčet, ale tím spíše platí to biblické kdekoli. Kdekoli se i tady v Pelhřimově sestry a bratři scházeli a scházejí, věříme, že všude tam byl a je on, ten nejdůležitější, uprostřed nich. Pán cve, JK. Jako ten, kdo dá zaznít svému Slovu. Při nedělních bohoslužbách, o svatbách i při shromážděních pohřebních i při jiných příležitostech. Jako hostitel u svého stolu. Jako Spasitel, který klade svoji ruku na děti, jež jsou křtěny v jeho jméno. Jako ten, ký svým Duchem vedl a posiloval ty, kdo stále v čele a na kterých po lidsku viděno nejvíc záleželo, i všechny ostatní. Jemu, který je nám podle svého slibu přítomen, náleží náš dík i naše chvála.
Nezůstaňme u toho povšechného, ale obraťme pozornost k tomu, v jaké souvislosti to Ježíš pověděl. Není to určeno zástupům, je to součástí ponaučení, ké říká svým učedníkům. Celá Mt 18 se týká výhledově právě církve. Jak to má chodit ve společenství sester a bratří ve sboru. Když sledujeme jednotlivé odstavce této Jšovy řeči, klidně můžeme říci, že tu Jš podává něco jako řád sborového života. Jak to vypadá tam, kde se lidé scházejí v jeho jménu. Anebo přímo: Jak to vypadá tam, kde on je uprostřed nás. (Co to znamená. Na co se přitom smíme spolehnout. Ale také, k čemu nás to vede či zavazuje) O co v církvi jde, o co šlo před sto lety, a o co půjde i v budoucnosti. Nechme si to připomenout. Pro přehlednost: v šesti odstavcích.
1. Ne náhodou celý oddíl začíná Jšovým poukazem na to, kdo do toho společenství patří, a přímo, kdo je v jeho očích největší. Pokora jako první znak těch, ká mají Ka mezi sebou a kí ho chtějí následovat. Pokora ne jako ušlápnutost, ale jako vědomí, že v tom hlavním a nejdůležitějším jsem cele závislý na PBu a mohu jen přijímat. (Pokora jako vědomí, že tady nejsem ten hlavní a že tady skutečně mnohem víc přijímám než mohu dát.)
2. Pro nás je možná nejvýraznější výzva, jak je potřeba bránit se zlu. Jak důsledně proti pokušení, proti hříchu, proti nejrůznějším svodům. Tady jsou ty známé výroky: Co tě pohoršuje, co tě svádí k hříchu, toho se hleď zbavit. Za každou cenu. A všemi prostředky. Až do krve. Je lepší to či ono si odříci, než všechno ztratit. Vynalož všechno úsilí na dobrý a čistý život. Slova přísná, která však ani v této přísnosti neztratila nic na své aktuálnosti. Sbor je místem, kde má znít i v tomto ohledu jasné slovo.
3. Ježíš si však svých následovnících nedělá iluze. A proto vzápětí řekne, co a jak, když tvůj bratr zhřeší. Jak si máme navzájem pomáhat a jak se vespolek povzbuzovat a podporovat v dobrém křesťanském životě. Jak máme držet při sobě, jak se máme na cestě víry podepírat, kolik úsilí věnovat tomu, abychom získali nebo zachránili druhé, s jakou vynalézavostí máme uplatňovat vzájemnou péči.
4. Důležité je i to, že tu Jš mluví i o modlitbách, a přímo v souvislosti s úsilím, jak pomoci tomu, kdo se dostal na nedobrou cestu. Právě tady poví to veliké zaslíbení, že kde se (třeba jenom dva) shodnou v prosbě o jakoukoliv věc, že je nebeský Otec vyslyší. Modlitba za druhého, to je spolehlivý nápravný prostředek. Modlitba, to je konkrétní způsob budování sboru, nebo vyjádřeno slovy textu: to je projev i doklad toho, že je Kristus uprostřed nás.
5. Ne náhodou je v Mt právě sem zařazeno podobenství o ztracené ovci. To vyprávění je tu uvozeno výzvou: Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých, kteří jsou nějakém ohrožení. Maličcí, ti leží Ježíšovi hlavně na srdci, ti jsou pro něho největší v Božím Království. Slyšíme odsud, jak je potřeba věnovat se těm, kdo se vzdalují nebo dostávají na nedobrou cestu. Neodepisovat je, stále s nimi počítat, mít je za své, vidět nich ovce Kova stáda. Ježíš ukazuje, v jakém duchu se i toto „hledání“ vzdalujících se sester a bratří má dít.
6. A konečně, co když se jeden proti druhému proviní. Kolikrát odpustit? Kam až má sahat naše trpělivost? Tak se ptá Petr a Ježíš jako odpověď vypráví podobenství o nemilosrdném služebníku, které patří k základním stavebním kamenům tohoto Ježíšova řádu sborového života. Vyhlašuje odpuštění, u kterého neplatí číslo sedm, tím méně třikrát a dost. Odpuštění, které přijímáme od PBa, má prostě pokračovat i v našem životě, a o to více ve sboru. Tím spíše, že všichni žijeme na dluh Boží milosti.

Tak nám to tu Ježíš říká, tak to máme zase znovu zkoušet, kde se dva nebo tři sejdeme v jeho jménu a kde on je uprostřed nás.
V tomto kázání je však potřeba připomenut ještě jeden výrok PJše, v kém také slibuje svoji přítomnost. Je to ze závěru Mt, když se loučil s učedníky: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ To je zaslíbení pro naši budoucnost, i pro budoucnost tohoto sboru. „Já s vámi jsem po všecky dny“, to je to nejdůležitější, když myslíme na to, jak to bude dál.
Kristus jim to ovšem neřekl to jen jako ujištění, že bude uprostřed nich, když se budou jako jeho učedníci i dál pěkně scházet. Tímto slibem se Ježíš zavazuje, že s nimi bude, když budou uprostřed světa plnit své apoštolské, misijní, svědecké poslání. „Jděte, neste evgium všemu stvoření a získávejte mi učedníky. Veďte je k tomu, aby při křtu přijali mé jméno, a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ A právě při tom já s vámi jsem až do skonání tohoto věku. To je, nač máme i při této sborové slavnosti myslet, kterým směrem má být i v budoucnu obráceno naše snažení. To je, proč nás tady Ježíš má. To je první a hlavní poslání církve a každého sboru. Tak jako se nepřestaneme shromažďovat v Jšově jménu, tak ať jsme otevřeni i ke svému okolí, k lidem kolem nás. I ti patří Kristu, i to jsou budoucí Kristovi učedníci. Právě k tomu nám Ježíš zaslibuje svoji přítomnost, a navíc ji podtrhuje větou: „Dána je mi všeliká moc na nebi i na zemi – nejen proto, abych si vás, své stádce, udržel pohromadě, ale aby skrze vás (vaším prostřednictvím) mé evgium získávalo ve světě stále více učedníků. Možná i proto PB vedl místo vašeho shromažďování sem, do centra města, aby bylo jasné: evgium patří ne na okraj, ale do středu města, do středu dění, mezi lidi.

Není to snadné poslání. Ale i nad tím platí to, čím kázání začínalo: „Když volali k Hu, H je vyslýchal a dával sílu, aby to zvládli.“ To je zkušenost z minulých let, a to je i spolehlivý výhled do budoucnosti. Byl s námi, je s námi a bude s námi. - A proto: Chválu vzdejte Hu, protože on je dobrý, jeho milosrdenství je věčné.

(text Galatským 6,7b)

Je to napomenutí – skoro až hrozba: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ (6,7) Ale je možné to vidět i jinak. Ta věta je především dobrou zprávou, evangeliem, slovem potěšení, zaslíbením: „Co člověk zaseje, to také sklidí.“ I. Je to přece tak dobře, že Pán Bůh dal našemu životu a konání tento rytmus: přímou souvislost mezi setbou a sklízením. A na to se můžeme zcela spolehnout - že to tak opravdu funguje, že je za tím Boží rozhodnutí, a že on dobře věděl, co činí. Před chvílí jsme to slyšeli jako čtení (Genesis 8,15-22): Dříve než Hospodin uzavřel s Noem svou smlouvu (na konci potopy),mluví sám k sobě (řekl si v srdci – Český ekumenický překlad): „Každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý.“ – Pán Bůh dobře ví, že nejinak je to i s námi! A však navzdory tomu Bůh říká: Dokud bude země trvat, nikdy nepřestane léto i zima, chlad i žár, den a noc; a nikdy také nepřestane setba a žeň. „Co člověk zaseje, to také sklidí“ – díky Bohu, že to tak platí. Představme si , že by to bylo jinak! Ale co říkám – na to vůbec nepotřebujeme velkou fantazii a představivost. Vždyť tak se nám to často zdá, tak to často pociťujeme a prožíváme – jako by to bylo jinak, jako by tady nebyla ona přímá souvislost mezi setbou a žní (sklízením). Často nám připadá, jako bychom byli odsouzeni jen k zasévání, jen k setbě. Tak nám to připadá v mnoha oblastech našeho života (např. výchova dětí v rodině). A platí to také pro práci v církvi a ve sboru. Jak často a snadno se nás zmocňuje pocit, že je to už všechno zbytečné, že my jsme ti poslední mohykáni, my ještě opravíme kostel, ale kdo tam bude chodit?!... Zdá se nám, že je to všecko vlastně už zbytečná setba, setba, která nic nepřinese. A tak se ptáme: „ K čemu to všecko?“ Vyjádřeno obrazem řeckého mýtu: Představme si, že bychom byli odsouzeni jako ten Sisyfos – k práci, která nemá naději na úspěch; k práci, která se těsně před dokončením zhroutí; k námaze bez užitku. Místo uspokojení po vypětí musí člověk uskakovat, aby ho nezavalilo to, co před sebou valí. Místo radosti v srdci jenom záchrana holého života, a aby se to všecko opakovalo znovu a znovu.! Často nám připadá že takhle to chodí. Ale to ovšem není pravda, tak tomu není! Ono přece platí: „Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Na to se spolehněme. A tak tedy: Chápejme toto slovo jako Boží zaslíbení. Celým srdcem se ho držme při všem, co děláme, plánujeme a podnikáme. Počítejme s tím také při modlitbě – to všechno není na nic. Pán Bůh sám o tom rozhodl. Nepochybujme o pravdivosti zaslíbení: „ Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Jen se nedejme zviklat a vyčkejme. Spolehněme se na to, že Bůh zaslibuje naší setbě užitek (žeň). Kdo totiž už vůbec nepočítá s tím že bude i sklízet, a nebo s tím počítá nedostatečně, ten se stává v posledu nervózním a hektickým a rozsévá příliš mnoho. Právě v církvi Slova, za kterou se považujeme, se nejednou problematicky mrhá slovy – z nedověry, že slovo evangelia má skutečnou moc a nevrací se nikdy prázdné. II. Tato nedověra má ještě jeden rub. Ten známe všichni až moc dobře, takže to nemusím dlouze rozvádět. Je možné také žít, sklízet plody, aniž člověk co zasel. Rozsévání bez podílu na výnosu – to je dost tragické. Ale sbírat jen plody, kde člověk nic nezasel, to je zase nanejvýš unfair, nečestné, sprosté. Kdo takto žije, žije na úkor druhých, je příživníkem. Vzpomeňme jen na toho s jednou hřivnou, jak o tom čteme ve známém podobenství o hřivnách (Matouš 25,14nn). Už pouhá představa že jeho pán by mohl být tak zlý člověk který „ sklízí, kde nesel“, vede toho služebníka k tomu, že svou jedinou hřivnu zakope. A to je konec, zmařená příležitost. To je vážný problém, jestliže jsou lidé, kteří i dnes jsou stále a úmyslně okrádáni o spravedlivou odměnu, o spravedlivou mzdu a jsou bráni na hůl. III. Rozsévání a sklízení, sklízení toho, co člověk sám nasel, to je dobrý Boží pořádek; pořádek, který je podmínkou zdravého života. Je to řád života, který Bůh ušil lidem na míru. V tomto řádu spočívá naše lidská svoboda. Tady jsme na tom – nikoli lépe či hůře – nýbrž jednoznačně jinak, než ostatní tvorové. O ptácích Ježíš říká (platí to také o rybách a polní zvěři): „ Nesejí, nežnou, a přece je váš nebeský Otec živí“ (srov. Matouš 6,26). Nás lidi však Bůh udržuje při životě tak, že nás nechává rozsévat a našemu konání zaslibuje užitek. Proto tedy: Jestliže se naučíme takto na sebe dívat, jestliže přijmeme tento životní rytmus od setby ke sklízení, pak se stáváme rozumnými a počínáme si moudře. Správně pak umíme rozlišovat mezi tím, co musíme sami učinit a mezi tím, co smíme očekávat. A pak porozumíme významu onoho období mezi setbou a žní, kdy se Bůh stává našim spolupracovníkem. Abychom se dočkali sklizně, musíme zaset, ovšem vlastní vzrůst a užitek je v rukou Božích. Kéž bychom si nechali líbit, že Bůh dává vzrůst naší setbě. Že tedy růst a užitek nemáme ve svých rukou! Je projevem moudrosti a zralosti, když se umíme připojit k žalmistově modlitbě: „Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!“ (Žalm 90,17) IV. Ovšem má to jeden háček – až příliš často tato modlitba nesedí, protože dílo našich rukou se k ničemu nehodí. K Božímu zármutku je tu také všecka ta zlá setba, kterou máme na svědomí. A co potom? „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat“ – říká apoštol Pavel. A to konkrétně znamená: Bůh nemyslí na to, že by zrušil onen přímý vztah mezi setbou a sklizní. Ono to platí i ve vztahu k našemu nedobrému a zlému smýšlení, činění a jednání; právě i zde platí: „ Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Je to málo příjemná skutečnost, ale je to tak: nedobrá setba už v samotném zárodku všecko dobré rozvrací a končí tragickými důsledky. Ve velkém i malém otrávená atmosféra, rozbité vztahy, zpustošená země… Bylo by však rouháním, kdybychom chtěli tuto otřesnou žeň přičítat Pánu Bohu. Nářek je oprávněný jen ve smyslu Pláče Jeremiášova, kde v 3,39 čteme: „Na co si může člověk naříkat, pokud žije? Ať si muž naříká na své hříchy.“¨ Je-li tomu tak, co nás pak zachrání před malomyslností a kapitulací, když jsme svědky toho, že dobrý Boží řád setby a sklizně se pro náš hřích dostal na šikmou plochu a směřuje do propasti? V. Žádné laciné řešení se nám nepředkládá. A přece si můžeme připomenout jako východisko a pomoc jiné biblické slovo, kde je řeč o setbě a sklizni. To, co bylo řečeno tím není sice popřeno, ale doplněno, a to nás staví na nohy. To slovo čteme v žalmu 126,5: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ V tom je velké potěšení a naděje, že nás Pán Bůh v naší bezradnosti a malomyslnosti neponechává. Ten, který na konci času setře všelikou slzu z našich očí, ten už nyní není netečný k slzám svých dětí. Kde dokážeme přitakat k Božímu dobrému řádu, který soudí všecko nedobré v nás i kolem nás, tam dochází k novému obratu: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ O tomto darovaném obratu (změně, proměně) vypráví Bible stále a v různých podobách: Když je Jákob na útěku a neví si rady s tím vším, co si sám způsobil, zjevuje se mu Bůh a říká: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš.“ (Genesis 28,15) A všem těm, kteří pláčou u babylonských řek, Pán Bůh vzkazuje: „Potěšte, potěšte můj lid! Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil.“ (Izaiáš 40,1nn) Apoštol Pavel o tomto obratu mluví takto: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích.“ ¨ „Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme.“ (2. Korintským 4,8; 6,10) V pláči Jeremiášově (3,22n) čteme: „Hospodinovo milosrdenství nepomíjí, jeho slitování nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá.“ Náš život je tedy stále na každý den znovu pod zaslíbením oné darované proměny. Často budeme vystaveni pokušení – zoufalí a otřeseni zlem, na kterém máme také podíl; často budeme jakoby ochromeni trpkostí sklizně, kterou musíme svážet, neboť: „Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Ale přesto nemusíme ani pak malomyslnět. Je možné, že budeme rozsévat jen s pláčem. Ale i pak máme jít a dát se do díla, neboť: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ Amen

(Ezechiel 37, 1-14)

To, co tady prorok v mimořádném vytržení mysli vidí, je víc než bezútěšné. Bitevní pole po bitvě prohrané kdysi dávno. Opuštěné údolí, kde zbyly jen poházené velmi suché kosti. Opuštěné údolí suchých kostí. Tady už se nedá nic nového čekat, to je úplný konec. Naděje na obnovu života je dokonale pohřbena. Tak viděli svou situaci Judejci v babylónském zajetí. Vše je ztraceno. Zbývají jen vzpomínky na lepší a slavnější časy. A my ten pocit sdílíme, známe jej velmi dobře, je nám důvěrně znám. I my máme své prohrané bitvy, své bolesti a zklamání. Životní období, na které bychom raději zapomněli, protože se nemáme vůbec čím chlubit a je nám stydno. Často se nám zdá, že tento obraz odpovídá velmi přesně tomu, jak vypadá církev. Není to ten nejpravdivější pohled na naše sbory? Vždyť jaká naděje a perspektiva, když nemáme ve sboru děti a mládež a konfirmaci tak jednou za 6 let?... Ezechielův pohled nezůstává na povrchu, jde až do morku kostí, jde na úplné dno. Být v kůži proroka Ezechiele nebylo nic příjemného. Ale nebylo také vůbec příjemné slyšet to, co nejdříve říká. Na tomto dně se Bůh s prorokem setkává a mluví s ním. A zazní teď otázka, zda se s tím dá něco dělat. Ezechiel odpoví: Ty to víš! My bychom nejspíše řekli: Tady už nikdo nic nesvede, tady už nic dobrého nikdy nebude, nic nevyraší, nevyroste, nic nevyklíčí. Prorok však odpovídá jinak: Ty to víš! Je vyškolen Božím slovem a dobře ví, že dokud je Hospodin ve hře, není ještě nic s konečnou platností a definitivně ztraceno. Lze počítat s budoucností i tam, kde po lidsku už žádná budoucnost není. S tím můžeme počítat i my dnes. Ano, my vidíme církev skomírající, dle statistik jasně odcházíme, ztrácíme se před očima, vyklízíme pozice. Jsme v pokušení vidět jen toto. Ale: Je zde přece ještě živý a věrný Bůh, který své slovo nebere zpět a díla svých rukou neopouští. Smíme věřit, že zde nejsou jen ty mizerné suché kosti, naše prohry, malátnost a vlažnost. Bůh si dokáže poradit i s naší mrtvostí. On nepotřebuje nějaký navazovací bod, není na nás závislí. On dokáže obnovit i z úplné mrtvosti. Dokáže si svým Slovem získat i ty naše děti, které se zdají být mnohým pro víru ztraceni, odepsaní, protože prý nemají o víru žádný zájem. Všimněme si, že zde čteme o vojsku: „Když jsem prorokoval, jak mi (Hospodin) přikázal, vešel do nich (povražděných) duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.“ (10) Z vysušených kostí je najednou veliké vojsko. Bůh si dokáže obživit i mrtvé evangelíky, dokáže si vzbudit své věrné a rozhodné svědky z lidí, na které se my díváme skrz prsty, protože je přece až moc dobře známe a víme, co od nich můžeme čekat. Velmi veliké vojsko – to jsou Hospodinovi věrní, kteří mají sílu konat Boží vůli. Bůh není nemohoucí a zakřiknutý stařeček někde v koutě – on je svrchovaným Pánem i v dnešním světě. Umí do prachu srazit všechny domýšlivce a násilníky, dává sílu ustalému – dává sílu unést těžká životní břemena. Dává sílu, abychom znovu povstali, když nás k zemi srazily tragické životní okolnosti. Dává sílu, abychom to nevzdali, když se leckdy cítíme osamoceni a nepochopeni i ve svých rodinách a mezi svými nejbližšími. Jestliže Bůh učinil tyto zázraky kdysi, proč by je nemohl činit i dnes a v budoucnosti? My v církvi stále jenom vzpomínáme (či převážně jen vzpomínáme) – na lepší či slavnější doby. A ono je třeba si připomínat světlá údobí dějin a velké svědky víry. Jenže pouhé vzpomínání není tím nejsilnějším zdrojem naděje a síly. Tím je víra, že v budoucnosti nás čeká něco dobrého či ještě lepšího, než okoušíme v přítomnosti. Věci se dávají do pohybu až když Hospodin řekne: „Prorokuj, lidský synu.“ A stane se pak, že se k sobě navrací, co k sobě patří: „Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.“ (v. 7-8) Duch v nich ještě nebyl – tzn. život vnáší až Duch, Duch Boží, dárce života: „Tu mi řekl: Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí! Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.“ (v. 9-10) A tu jsme u svatodušních svátků, letnic, které jsou narozeninami církve. Protože teprve po vylití Ducha se z ustrašených učedníků stávají vyznavači, uzamknuté dveře se otevírají a církev se stává církví – tzn. místem, kde se zvěstuje, co pro nás učinil a činí Bůh, nakonec ve svém Synu Ježíši Kristu. Dalším znakem církve je společenství – společenství, které se netočí kolem svého já, ale bere vážně své poslání – že má určitý úkol – sloužit všem potřebným. Duch, dárce života je základem naděje i pro nás všechny – pro ty, kteří se nad ubohou přítomností trápí a touží po obnově. Přijď již, přijď Duchu stvořiteli, Duchu smíření. Přijď již a proměň svět náš celý v nové stvoření. Amen

(neděle 17.1.2010)

V tomto žalmu slyšíme píseň poutníků stojících před branami jeruzalémského chrámu.
K branám chrámu se především o svátcích hrnuly zástupy lidí. K našim bohoslužbám se shromažďujeme všude, na vesnici jako ve městě, jako nepatrná menšina. Někde jako malinká
společenství. Leckde jsou to stále jedni a titíž; objeví-li se náhodou někdo „ nový“, je nám to až podezřelé, co tu mezi námi hledá? Není snadné se s tím stavem smířit a vyrovnat. Není snadné vytrvat a neztratit naději. A především – neztratit radost. Vnitřně to nevzdat a stále přicházet a vstupovat do bran chrámu, do shromáždění lidu Páně s touhou a očekáváním.
Ale ani starozákonní lid to neměl tak snadné – byl přece malým společenstvím ve srovnáním se svými pohanskými sousedy. Byl obklopen světovými mocnostmi, které mu nebyly většinou příznivě nakloněny. Boží lid slaví Boha, Hospodina ve světě, který tohoto Boha většinou nezná. A tak se přímo nabízí či podbízí představa, že je na světě dvojí lid: ti zbožní – ke kterým patříme my a ti bezbožní – kteří tvoří většinu kolem nás. Boží zájem pak platí pro ty zbožné a ostatní jsou mu lhostejní. – Jenže tak to není. Bůh má na zřeteli všechny lidi – celá země má hlaholit a pokřikovat Hospodinu! Všichni mají chválit Hospodina!

To tedy znamená: kde se shromažďuje sbor, lid Páně, tam nejde o záležitost jenom některých, lidí nedospělých, kteří ještě potřebují berličky víry; lidí, kteří mají o potřebu navíc (náboženskou potřebu). Tak to není. Všichni lidé jsou vyzváni k chválení Božího jména. I dnešní člověk je vyzván k poznání, že právě toto je (či může být) i jeho životní program: těšit se z Hospodina – jemu hlaholit a pokřikovat chválu.
Někdo s tím však musí začít – tím je Boží lid a místem je chrám. Lidu Staré i Nové smlouvy je určena výzva: “Radostně služ Hospodinu!“ “Služte Hospodinu s veselím!“ (2a) Jde jistě v prvé řadě o bohoslužbu. Účast na bohoslužbách není mrzutou povinností, ale výsadou Božího lidu. Rozhodující je ovšem to, co se i při našich křesťanských bohoslužbách děje. Jak se modlíme a zpíváme, co si zvěstujeme, jak a co se káže? A také – s jakým očekáváním a s jakou touhou do shromáždění lidu Páně přicházíme? A jaká je atmosféra při našich shromážděních? – Církev se shromažďuje kvůli chvále Božího jména. Živá víra žije
ve vděčností a s vděčností. Děkuje Bohu za jeho milosrdenství a věrnost. Pánu Bohu projevuje vděčnost především také za to, že nás povolal do svého lidu, abychom ho společně poznávali a s radostí chválili. Ta radost, hlaholení, pokřikování a veselí má jasný a pevný důvod – je to Hospodin sám, jsou to Boží skutky. Tedy to, co Bůh pro svůj lid učinil a činí:
“Vězte, Hospodin je Bůh, on učinil nás, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.“ (Ž100, 3)
“Radostně služ Hospodinu!“ “Služte Hospodinu s veselím!“ Jde o bohoslužby – tam to všechno začíná. Cesta k pravé službě začíná v chrámu. Ale v chrámu nekončí. Sloužit Hospodinu znamená dát celý život k dispozici Bohu. Máme sloužit Bohu i lidem. Jde o sváteční dny, ale i o dny všední. To, co věříme a vyznáváme o Bohu a jako křesťané i o Ježíši Kristu, se projevuje ve zcela všedních záležitostech. Ve vztazích k druhým lidem – těm nejbližším, ale i vzdáleným. A také ve vztahu k sobě samým, k přírodě, všemu živému i věcem. Celý náš život je určován vztahy a je službou.
Řeknete: ale to jsme už slyšeli z kazatelny mnohokrát a velké nadšení to v nás už nemůže vyvolat. Život jako služba – copak je na tom přitažlivého? Služba přece vyčerpává, unavuje, vysiluje a může vést k mrzutosti – zvláště, když není patřičně oceněna a ohodnocena. Unavení, mrzutí, unaříkaní a sebelitující se křesťané – copak jste se s nimi ještě nepotkali?
A nejsme tímto nebezpečím ohrožení i my sami? Ale ano, leckde sloužíme a pracujeme, jenže bez radosti, bez hořícího srdce, bez nadšení a jiskry v oku.

Žalmista vyzývá: služte Hospodinu s veselím, radostně! Hospodinu lze sloužit radostně! Jinak vlastně ani nelze. Unaříkaní, zapšklí a ukřivdění křesťané – i když třeba leccos dobrého dělají a slouží – slouží ale Bohu dosvědčenému v Písmu? Máme-li oslovit či zaujmout své současníky, pak jen službou konanou v duchu veselém. Jen takto zvěrohodníme onu službu v chrámu, bohoslužbu.
Jistě – služba unavuje, odčerpává síly. Všichni máme co dělat, abychom tu svou životní káru utáhli a neskončili trapně někde v půli kopce. Zdaleka ne vždy je nám do veselého juchání a povykování. To všecko člověk víry dobře ví a zná. A přece smíme před Hospodinovou tvář předstupovat s plesem(2b). V nadějném očekávání, že on sám nám do žil vleje novou sílu, odvahu, trpělivost a naději. Člověk víry něco ví o radosti a veselí, jímž obdarovává nad všechno naše pomyšlení Pán, kterému smíme radostně sloužit.

Radostná bohoslužba a radostný život má vnitřní sílu, která je nakažlivá a dokáže strhnout. To je nejvlastnější úkol církve a křesťanského sboru. Aby bylo na světě méně bolestného křiku a více radostného pokřikování Hospodinu.
A platí přece zaslíbení, že jdeme vstříc slavnosti Hospodinově, která nepřestane. A pak zazní chvalozpěv všech vykoupených: “Halelujah, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy.“ (Zj 19, 6-7) Amen

Zpět nahoru

Novoroční kázání 1.1.2010 v Pelhřimově a Strměchách
Text kázání 1.Petrova 3, 13-17

Blíží se rozpad římského impéria, které se vyžilo. Vše je v rozkladu. Převládá přesvědčení, že se s impériem už nedá nic dělat. A právě v atmosféře všeobecné skepse a rezignace se objevují lidé, kteří mají naději. Říkají si křesťané. To je velmi zvláštní – v situaci, kdy většina spoluobčanů propadá malomyslnosti a beznaději, žijí lidé, kteří dobové náladě nepropadají a jsou lidmi naděje.

Hned je ovšem nutno zdůraznit, že to tehdy křesťané neměli vůbec lehké. Křesťané žili v prostředí evangeliu cizím a museli se vyrovnávat s podezíráním, pomluvami a nepřízní. Prožívali rozmanité projevy nepřátelství a na obzoru už byla první soustavná opatření proti nim. A právě do této situace je psán list I Petrova. Pisatel měl starost o to, aby se sbory ve složité situaci správně orientovaly.

“A kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, blahoslavení jste.“ – První věta nám zní velice naivně: “A kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?“ Vždyť zkušenost – i naše – učí něčemu jinému. Křesťané mohou horlit pro dobro a okolí to často stejně nechápe a má k nám nedůvěru, stále jsme podezíráni. Je přece naivní si myslet, že nám nikdo nebude chtít ubližovat, když budeme následovníky Ježíše Krista v jeho oddanosti pravdě, touze po spravedlnosti, činné solidaritě s trpícími a odpouštějící obětavé lásce. Ale on ten autor epištoly naivní vůbec nebyl. Vždyť hned další větou připouští možnost, že se křesťanova snaha o šíření dobra s pozitivním ohlasem nesetká. “Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, blahoslavení jste.“ Pisatel listu nevylučuje možnost nepochopení křesťanů a nepřátelství vůči nim ze strany okolí, i když křesťané budou horlivci pro dobro.
List je však namířen proti fatalistickému mínění, že křesťané nemohou svůj poměr k okolí ze své strany vůbec ničím ovlivnit. Od zlého světa se nedá nic jiného čekat než zlé věci, ať děláme, co děláme. Proti těmto náladám se epištola kriticky staví. Protivenství může být odvráceno nebo aspoň mírněno, jestliže se vyznavači Ježíšovi ve chvíli zkoušky nezpronevěří cestě v Kristově duchu. Je v tom naděje pro věřící, ale také pro svět, i svět nevěřící. Protivenství může být odvráceno dobrým životem křesťanů. Může – ale nemusí! Naivita není žádnou křesťanskou ctností. Křesťanská naděje není věřivostí, že všechno dobře dopadne. Je možné, že křesťané budou trpět, i když budou horliví pro skutečné dobro. Ale i to přinese blahoslavenství, bude-li to vskutku utrpení pro spravedlnost a ne pro lidské viny. Jde o to, aby křesťané na sebe statečně brali riziko spojené s jejich vírou a životní cestou, ale aby přitom neztráceli naději, že se věrnost této cestě lásky a pokoje může dotknout lidských svědomí a proměnit nedůvěru a nenávist v respekt, brzdící nepřátelské plány. Jde o tuto otevřenost pro různé možnosti. Utrpení, které by přišlo pro spravedlnost, toho se křesťané nemají děsit, ani se jím dát zviklat ve své jistotě víry. Nemáme se dát zneklidňovat a viklat hrozbou světa. Takového postoje se ovšem odvážíme pouze tehdy, když Pán Ježíš Kristus bude svatý v našich srdcích. To znamená, když Krista uznáme za svatého, svrchovaného, za poslední autoritu. A pak budeme také schopni a připraveni dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal nebo kdo by se nás zvídavě vyptával po základu naší naděje. Naděje má být jedním z rozpoznávacích znamení křesťana. Tato křesťanská nadějnost byla také tehdy nekřesťanskému okolí nápadná. Dokonce vznikalo podezření, že za oním chováním křesťanů je jakýsi skrytý podvratný úmysl. Že je založeno na naději v úpadek římské říše a rozklad jejího řádu. Ba dokonce se vyskytlo podezření, že křesťané jsou ve spojení s barbary a od nich očekávají změnu situace k lepšímu. Vůči takovému podezření mají křesťané jasně říci, že základem jejich naděje není odhad politické situace, že se římské impérium co nevidět zhroutí, že dojde ke zvratu v politické sféře. Základem křesťanovy naděje je přicházející království Ježíše Krista, které není z tohoto světa, i když je pro tento svět. Toto jasné a neuhýbavé svědectví má však být vyslovováno s tichostí a uctivostí, doslova: v tichosti a bázni. Křesťané mají na jedné straně jednoznačně dosvědčit Krista, který je pro ně nejvyšší autoritou. Na druhé straně mají mít naději i pro své odpůrce a chovat se k nim bez pohrdání a nadřazenosti. Křesťané mají být pevní a věrní Kristu; zároveň pokorní tzn., že se mají oprostit od mravní samolibosti, samospravedlnosti a v důsledku toho zatvrzelé nenávistnosti vůči odpůrcům. Tento postoj pevnosti a zároveň pokory je obsahem dobrého svědomí. Toto dobré svědomí může vést k zahanbení, k zamyšlení a revizi dosavadního stanoviska u těch, kteří věřili všelijakým pomluvám o křesťanech, a proto hanobili jejich způsob života. Takových pomluv o prvotních křesťanech bylo mnoho. Kdykoliv se objeví výrazná společenská menšina, která se v názorech i způsobu života nápadně liší od průměru a odmítá se přizpůsobit, je podezřelá. Zároveň je tu nebezpečí, že se taková menšina uzavře do sebe, vnitřně i svým postojem ztvrdne a přeruší živý kontakt se svým okolím. Jediná správná obrana proti nedůvěře a odporu světa je uchovávat si naději pro něj a oněm a p řemáhat jeho zlé dobrem. To je vše ovšem možné jen tam, kde žijeme z naděje vzkříšení. Jedině vzkříšený Kristus nám může dát sílu k naději, která věří i proti všemu nadání.

Znovu se však připomíná, že naděje na pozitivní (kladný) ohlas u světa není jistotou. Ani dobré svědomí a dobrý způsob života křesťanů poznán a uznán být nemusí. Přes všechnu svou pevnost i tichost může dojít i k pronásledování a utrpení pro Krista. Křesťané však mají vědět, že i to těžké, dostaví-li se, bude z Boží vůle. Potom se mají potěšovat tím, že je lépe trpět za dobré jednání než za zlé. To je myšlenka překvapující a nesnadno přijatelná. Vždyť člověk snáze snese utrpení s vědomím, že není bezdůvodné – člověk alespoň ví, za co trpí. Kdežto trpět neoprávněně, snést křivdu, to je daleko těžší. A přece vyslovuje autor hlubokou pravdu, říká-li, že křivdu činit je horší, než ji trpět.

Asi si teď říkáte, že toto kázání už aktuální není. Vždyť máme svobodu a nějaké pronásledování křesťanů snad nám nehrozí. Jenže – s nedůvěrou se přesto setkáváme. Ne že by lidé byli nenáboženští a zapřísáhlí ateisté, ale vůči instituci církve mají velké výhrady a velkou nedůvěru. A nedůvěra - to je vždy nebezpečné podhoubí. – A že by lidé překypovali nadějným očekáváním, se mně také nezdá. I my jsme nejednou (leckdy) unavení, skleslí, bez jiskry v oku. Žijeme v době, kdy se vše rychle mění, vše je v pohybu, jistoty berou za své. Každý máme dost svých starostí, máme co dělat, abychom káru svého života utáhli. Je možné mít naději? A co to znamená, co je obsahem naší naděje? – Věříme, že Kristus j e Pán a Král, že byl vzkříšen, je živý Pán. A že to platí děj se co děj. Zlo je odsouzeno, je na řetězu. Jenže ten řetěz je ještě dost dlouhý. Důsledky pociťujeme na každý den znovu. Je však rozhodnuto – vavřín patří Kristu. Toto vidíme a okoušíme ve víře. A víra nám dává sílu k tomu, abychom před zlem nerezignovali, abychom to nevzdávali. Naděje vzkříšení nám dává naději do konkrétních situací života – do našeho bojování – o druhé lidi, i naše protivníky či nedůvěřivce; o naše děti, rodiny. Naděje vzkříšení je hnacím motorem i v úsilí o smíření a odpuštění. Každý z nás může udělat mnoho dobrého pro pokojné soužití – že např. nešíří dál pomluvy, že rozptyluje podezírání a nedůvěru. Zakotveni v Kristu, v jeho vzkříšení, jsme křesťany pevnými a zároveň trpělivými a velkorysými. Smíme a máme být lidmi naděje a tím být solí Země. Dnes, u nás, v okolnostech našeho života – i v tomto roce.

Amen

Zpět nahoru