Kázání
faráře a seniora Jana Keřkovského
Kázání
pardubického faráře Daniele Ženatého
Fotografie z
brigády mládeže ve Strměchách
Kázání faráře a seniora Jana Keřkovského.
Toto kázání měl při vizitační návštěvě v Pelhřimově 14.11.2010.
Pouštěj
svůj chléb po vodě...
text: Kaz 11,1-6
čtení: Lk 16,10-13
Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Rozdej svuj
díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. Jestliže
mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či
na sever, zůstane na místě, kam padl. Kdo příliš dá na vítr, nebude sít,
kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak
v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno
koná. Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera,
neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré.
V Bibli se píše, že je člověk i celý svět dobré Boží stvoření a že pro nás všechny chce Bůh jen dobré. Což je takové docela příjemné ujištění a vlastně by jím mohlo kázání skončit a mohli bychom si zazpívat nějakou optimisticky laděnou píseň. Jenže Bible toho říká o životě víc a v jedné z jejích knih poněkud nečekaně začne písnička v jiné tónině: Marnost nad marnost a všechno je marnost. Ať děláte, co děláte, všechno to pomine, ať se třeba ustaráte, ulítáte, uorganizujete či udřete, stejně to všechno vezme za své. Co člověk dělá, je jako honba za větrem. Nového nevymyslíte nic, všechno už tu bylo, a co z toho všeho?“Jestli by se to, pánové, nemělo z té Bible vyřadit,” povídal jeden z písařů, kteří opisovali biblické texty pro další generace. “Aby to lidem zbytečně nepletlo hlavu, víte?” Jeden z moudrých kolegů písařů mu odvětil: “Z Bible se nic škrtat nesmí. A tyhle věty tam rozhodně patří: vždyť to lidem mluví z duše: kolikrát se o něco snažíš, a snaha přijde vniveč. Nebo někomu domlouváš a radíš, a jako bys hrách na zeď házel. Tak si jen pěkně přečti, že to zažili na vlastní kůži už praprapředci a přes Bibli nám vzkázali, že se to dá vydržet.” Že se to dá vydržet? mumlal si mladý písař a zkoušel se do těch slov začíst. Vždyť tomu ani nerozumím! Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. O čem to má být? Aha, jako když nesu vajíčka: raději je rozdělím do víc košíků, kdybych na schodech zakopl, ať je nerozbiju všechny. “Možná,” povídal na to starý písař. “Ale možná to o rozbitých vajíčkách vůbec není. Třeba se tím myslí to, že se můžeš s druhými rozdělit, i když se ti zdá, že máš sám málo.” Sotva mladší písař osaměl, četl si ty řádky znovu a znovu. Říká se o téhle knize (nazvané Kazatel), že je moudrá; tak třeba stojí za to jí věnovat trochu pozornosti. Ze všeho nejdřív z těch řádků člověk zjistí, že lidská moudrost není vševědoucí. Však si to přečtěte znovu a podívejte se, co se tam opakuje pořád dokola jako refrén: nevíš. Nevíš, co zlého se kde stane, vlastně ani nevíš, jak to v přírodě chodí, nevíš, jestli se ti podaří, co děláš, a Boží dílo neznáš už vůbec. Všeználci, kteří se ke všemu vyjadřují a všemu rozumějí, jsou spíš podezřelí, než moudří; a někdy jsou komičtí. Moudrý Kazatel to pojal skromněji: hodně toho prostě nevím a vědět nebudu. Však nejsme na světě od toho, abychom všechno věděli, nýbrž proto, abychom... Aha, kvůli čemu jsme vlastně na světě? Na to vám stručnou a přesvědčivou odpověď asi nikdo nedá (leda zase nějaký všeználek). Nevíš, napoví Kazatel...
Nevíš, kde se tu vzal život, nevíš, jak to s ním bude dál, a mezitím ho žiješ, proto jsi na světě, uzavřel si to pro tuto chvíli mladý písař. Za pár set let o tom budou spisovatelé a dramatici psát, jak jsme vrženi do světa, hozeni do vody a plavte. Ale už mnoho století před nimi k tomu starověký Kazatel doplnil: Kdo by se pořád jen staral, jestli je teď ta nejvhodnější doba k setí, nezasel by nikdy. Kdo by se pořád ohlížel, nezmokne-li mu úroda, nic nesklidí. Víš snad, jaké jsou úmysly Boží? Nevíš. Nevíš ani, jaký užitek bude z tvé vlastní práce, bude-li vůbec k něčemu: tak se do ní hned po ránu dej.
Mladý písař tomu rozuměl takhle: že když dělám něco potřebného, možná to přijde vniveč; a přesto to udělám, je-li to dobré. Nebudu se přece pořád jen strachovat o užitek. Vypadá to až trochu lehkomyslně, napadlo ho, ale Bůh přece v Bibli jedná zrovna tak! Jen si vzpomeňte: třeba na to, jak to bylo, když Bůh k Adamovi přivedl Evu. Adam z ní měl obrovskou radost a ať to čtete z které strany chcete, nikde tam nenajdete žádné komentáře, jak o ni teď musí pečovat a jaká je to veliká odpovědnost a běda, jestli selže... Bůh nedal Evu Adamovi za úkol, Bůh je dal dohromady prostě proto, že člověku není dobře samotnému. Však jsme to odkoukali a v kostele to prožíváme zrovna tak: evangelium nedostáváme za úkol, nýbrž darem. Když přijdeme do kostela, není to totéž, jako když si nás šéf zavolá na kobereček. Evangelium je dar a pozvání. Jsme obdarováni a pozváni a Adam je pohromadě s Evou a jestli pro nás z toho plyne odpovědnost, pak jen proto, že napřed tu byla láska, na kterou odpovídáme. Odpovědnost a starosti rostou z něčeho, co stojí za to (a oč chce člověk pečovat).
Bůh dal Adamovi Evu a Evě Adama, nám dal život a milost a přidal k tomu celé hory darů a radostí k užívání. Člověk toho dostal až až, tak se, člověče, seber a užívej těch darů a pečuj o ně. Nehleď na vítr a zasej, neboj se mraků a sklízej a až z toho budeš mít chleba, pusť ho po vodě, však on se ti po čase vrátí. Kdo chce stavět a plnit další a ještě další stodoly, tomu ta rada neučaruje: “Pouštěj chléb svůj po vodě...” Asi to souvisí s tím, že člověku není dobře samotnému, napadlo mladého písaře. Asi tu jde víc o vztahy s lidmi než o ty stodoly (však nechci, aby se lidi přátelili s mou stodolou, ale se mnou). Že je Bůh milosrdný a štědrý, to víme jen dík jeho vztahu k nám: jinak by nám ta milost a štědrost nebyla nic platná. Bůh nám to všechno dal jako startovní výbavu do našeho žití s druhými, abychom věděli, jak na to. Víc Bible povídat nepotřebuje, jen naznačí: “Dělejte to také tak.” Pouštěj chléb svůj po vodě, rozděl svůj díl na sedm, život nejsou jen mraky a vítr, tak zasévej a sklízej a nedej si s tím pokoj od rána do večera. Zasej dobře vztah s druhým člověkem, však se jednou shledáš s ovocem té práce. Jedna apokryfní knížka (jedna z těch, co nepronikly až do Bible) k tomu připomíná: Možná že kvůli příteli přijdeš o peníze; ale je to lepší, než kvůli penězům přijít o něj. Asi jde o rovné vztahy lidských srdcí, přemítal mladý písař. Chci, aby se lidi přátelili se mnou, ne s mou stodolou. Chci, aby Pán Bůh měl rád mě, ne moje skutky (byť by byly sebelepší).
Pouštěj chléb svůj po vodě, však se s ním shledáš. Co víc by k tomu mělo být ještě řečeno? Snad jen to, že sklidí bouři, kdo zasel vítr. A že pravda je v nezištné službě a život věčný je v nezištném milosrdenství – tak to aspoň provedl Bůh s námi lidmi (v příběhu Ježíšově). Ježíš rozdával chleba všem potřebným a dokonce i sám sebe vydal ve prospěch druhých a své tělo přitom nazval chlebem... S tímhle obdarováním vyrážíme na životní pouť. Spousty dalších darů na ní dostáváme (na některé z nich se i hodně nadřeme) a můžeme ty dary potom brát a užívat a dělit se o ně a mít z nich radost – k tomu jsme je ostatně dostali. Ráno s tím začněte a do večera si nedejte pokoj, píše se v knize Kazatel a tamten mladý písař už pochopil, že ta slova nemluví jen o námaze, ale hlavně o radosti z darů a z lidí a z toho, jak to jde dohromady (pouští-li se po vodě chleba a ne místo něj nějaká zlá setba). Hned ráno zasejte do tohoto světa něco dobrého a do večera si s tím nedejte pokoj a větrem ani mraky se nedejte znechutit – vždyť to Bůh dělá také tak. Ráno mladý písař našel na stole lísteček, na který si večer poznamenal otázku: “Proč jsem na světě?” Usmál se, strčil jej do kapsy a šel do práce. Na chleba šel vydělávat, aby měl po té vodě co pouštět.
Kázání pardubického faráře Daniele Ženatého.
Kázání pardubického faráře Daniele Ženatého, které měl v Pelhřimově a Strměchách o prázdninách 8.8.2010.
Ef
3,14-19
O čem to je? Co chce pisatel povědět? Máme my dnes něco společného s
efezskými adresáty, kdysi dávno před dvěma tisíciletími? Už na prvý
poslech to není obvyklý text. Je velebný. Zní košatě. Mnoho podobných,
výrazných slov: nebe, země, sláva, bohatství, všichni svatí, šířka délka
výška - i hloubka, vy se všemi svatými, přenesmírná láska, naplnění
všelikou plností Boží, mnohem hojněji než rozumíme, sláva po všecky věky
věků.
Adresáti jsou zhruba stejní lidé kdysi i dnes. Spokojení a šťastní, ale také zklamaní životem nebo druhými lidmi, ti kterým se něco nepovedlo. Nejistí, ptají se, žiji správně nebo to má být jinak? Jaké je mé mést na světě, v kosmu? Komu to vše patří? Možná jsou zneklidněni ve své víře. Možná je atakuje někdo pochybnostmi. Posmívá se jim, nabízí jinou víru. Všechny nás zahrnuje pisatel velmi šťavnatým, kyprým ujištěním, v Kristu je plnost. V něm je všechno. V něm jste celí. Pokud mu věříte a jdete za ním, máte ho rádi, pak je váš život dobrý, naplněný. I když kolem vás bude mnohá nedokonalost a třeba bída. I když máte dojem, že jste pro plný život nic neudělali, naopak, zase selhali. Váš život v Kristu je dobrý proto, že Bůh ve vás pracuje. Boží moc ve vás cosi dělá. Nebraňte se tomu. To není pasivita. To je moudrost, k níž nás Duch postrkuje.
Je to o Bohu a o nás. Před dvěma tisíciletími stejně jako dnes. Bůh je stále týž, jednající, živý, přítomný ve vzkříšeném Kristu a v Duchu svatém. Člověk je také stále týž. Neklidný, roztěkaný, svíraný úzkostí zda mu život neutíká mezi prsty, toužící po plnosti.
Kudy jít? Cesta začíná na kolenou. Klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista, Klekám na kolena. Já, osobně. První obruč pýcha praská. Vím kdo jsem a kdo je nade mnou. Bůh. Ne jen někdo vyšší. Je to Otec Pána našeho Ježíše Krista. Konkrétní Bůh. Od něho pocházím, z něho vyvěrá, doslova jmenuje se všechno na nebi i na zemi. To je pouto. To je bezpečí. To je široká náruč. Se vším co se hýbe a žije na nebi i na zemi mám společné jméno – jmenování – kousek delegování, pověření od Boha. Tedy, nejsem tu náhodou. Smím se zastavit. Nadechnout. Usmát. Mám zde své místo. Své jmenování od Boha. A nejsem sám.
A Duch nás posiluje, abychom byli silní. Smíme přiznat, jsme slabí. A smíme věřit, že nás duch posiluje, abychom byli silní. Silný znamená nebát se přiznat pravdu. Nebát se změny. Co mně kdo může učinit, když patřím Bohu?
Jak nás ten Duch posiluje? Jak mnoho? Úměrně podle toho, jak on sám svatý Bůh je bohatý svou slávou. Podle toho kolik on má slávy, podle toho nám dává sílu. To je energie! Víc než všechna jádra atomu na světě. A touto nezměrnou energií nás duch sílí, abychom byli silní. Skutečně pak můžeme svou chatrnou sílu strčit za klobouk, je směšná proti té, kterou nám dává Bůh.
Samozřejmě je třeba dodat, silný znamená ochotný ke smíření, otevřený k druhému, silný je plačící plačícími a radující se s radujícími. To je silný. Silný není křupan, kterým nic nehne a má velké svaly.
K čemu nás sílí? Abychom lámali skály? Aby se v nás upevnil vnitřní člověk. Nemáme dobré zkušenosti s tím, když se člověk rozděluje na duši a duch, na člověka tělesného a duchovního, vnitřního a vnějšího. Bible tyto obrazy užívá. Je to to v člověku, co se Boží mocí obnovuje. Co se Boží mocí čistí – stvoř srdce čisté. Co se Boží mocí hýbe k odpuštění, lítosti, pokoře.
Sílí k tomu, aby v nás přebýval Kristus.
A tak abychom byli zakořeněni v lásce. Být zakořeněn. Mít kořen. Být pevný. Být ukotven v lásce. Kořen. Co o něm můžeme povědět? Není vidět, netušíme kam sahá, někdy překvapí a je tam kde jej nečekáme. Je svůj, originální, každý jiný. Umazaný od života, od hlíny, od země, od prachu země, od toho co jsme byli a co jednou budeme. Těžko říct zda je krásný nebo škaredý. Někdy voňavý, rozhodně si na nic si nehraje, není na krásu. Je většinou celý život na jednom místě. Je ochuzen o zážitky světa. Pokud ovšem nemá pod zemí svůj vlastní svět a své vlastní drama, co my víme, co se děje pod povrchem země, jaká válečná nebo milostná dramata. Žije tam kam byl zasazen, nemá možnost žádat o změnu, z důvodů těch a těch žádám o přesazení.To působí Duch, abychom takto mocně jasně byli zasazeni v lásce, kterou dává Kristus sám.
To znamená také, že takto zakořeněni jsme schopni přijít na to co Bůh dělá. Jaký Bůh je. V tom zakořenění v Krista smíme přijít na to, objevit, pochopit, kdo jsme, kdo je Bůh, co dělá, co tu dělám já, kam mám jít, případně kam chodit nemám.
Nepřijdu na to sám. Potřebuji k tomu svaté. Pokřtěné. Ty kdo patří Bohu. Kdo jsou také zasaženi vírou a hledají. S nimi ve společenství to stihnu. Přijdu na to, kteraká by byla širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, jak to tady se mnou je, a proč tady jsem a kdo mne vede kdo mne drží, komu vděčím za krásný život. Ten obraz – výška šířka, délka, hloubka – je to obraz pro moudrost? Poznání? Docvaknutí toho, co jsem dosud nechápal? Jak dospívám a zraju, tak spolu s ostaními bratřími a sestrami ve sboru v církvi žiju, chválím Boha, chodím na biblické a na brigády, vařím kafe – o něco se snažím doma v práci, a pak najednou mi dojde váška a šířka a délka a hloubka. Duch svatý mne dostrká k tomu poznání. Jakému? Že vše je nic bez Boží lásky. Ta všechno prostupuje. Dává život, dává růst, dává pokoj, dává šediny, dá dobrou smrt i dobrou naději vzkříšení. Ta láska v Kristu Ježíši působí, že jsem plný, celý. Není třeba hledat jinde.
Amen
404
Fotografie z brigády mládeže ve Strměchách.
Odkaz na webové stránky pardubického sboru (http://pardubice.evangnet.cz/ ), kde jsou k dispozici fotografie z brigády mládeže ve Strměchách.